Jdi na obsah Jdi na menu
 


Český stavák bělohrotý – devadesát let organizovaného chovu českých staváků

21. 10. 2015

Český stavák bělohrotý – devadesát let organizovaného chovu českých staváků

Mezi několika desítkami barevných a kresebných rázů ČS mají bělohrotí staváci nezastupitelné postavení. Patří spolu s lysými, sedlatými, tygry, plamínky a pruhovými k původním, tradičním rázům. Za jejich „kolébku“ jsou všeobecně považovány východní Čechy.

 

První klub

Chovatelé bělohrotých staváků byli ze „stavačkářů“ první, kteří se začali organizovat. Již v roce 1908 založili Klub chovatelů bělohrotých pro východní Čechy se sídlem v Chocni. Ve východních Čechách byl tento ráz nejoblíbenější ze všech rázů českých staváků. V posledním čtvrtstoletí se ale chovatelská základna bělohrotých ČS přesunula do severních Čech, kde jsou dnes chováni ve všech barvách. Zásluhu na tom má severočeská oblastní pobočka klubu.

Vynikající chovatel bělohrotých a známý holubářský publicista Severin Flora nazýval bělohrotého staváka „králem českých střech“. Je nesporné, že právě chovatelé černých a červených bělohrotých ČS jako první dosáhli u svých holubů bohatých moderních lesků a svitu po celém těle. Teprve ve druhé polovině 20. století se tento lesk křížením podařilo přenést na lysé a sedlaté staváky. Právě křížení bělohrotých s lysými a sedlatými patří dodnes k nejvíce používaným regeneračním postupům našich chovatelů. Zejména rázy červených a černých bělohrotých dosahovaly už před válkou velmi dobré úrovně a byly až do konce šedesátých let nejvíce v našich chovech rozšířeni. Od šedesátých let je ale začali vytlačovat z vedoucí pozice sedlatí a lysí, kteří se už v té době také vyznačovali bohatým moderním leskem, přeneseným ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století právě z bělohrotých staváků.

První výstavy

Již první speciální výstavy choceňského klubu chovatelů bělohrotých ČS (který později přenesl své sídlo do Týniště nad Orlicí) měly velmi dobrou úroveň. Již těsně po první světové válce na nich bývalo vystaveno okolo 500 bělohrotých ČS všech barev. I tehdy dominovali černí a červení, kvalitou i počtem. Žlutých, modrých a modrých kapratých („penížků“) bývalo už v té době poměrně málo.

Na jedné z největších výstav, která se konala po druhé světové válce v roce 1967 v Praze, kde bylo 1 800 staváků, bylo bělohrotých vystaveno „jen“ 247, z toho 116 černých. Na první celostátní klubové speciální výstavě v roce 1929 v Praze představovali bělohrotí ještě asi čtvrtinu ze všech představených českých staváků.

O výsadní postavení bělohrotých ČS v českém holubářství v první polovině minulého století se zasloužila celá řada tehdejších vynikajících chovatelů. Vedle hlavního propagátora černých a červených Severina Flory to byli zejména Felix Vavřík, Karel Lippert, Josef Bartoň, Bohumil Valenta, Karel a Otakar Králové, J. Mixa a další. Někteří, jako bratři Kotánové, dokonce odvezli své milované bělokosy i do americké emigrace. Po válce naštěstí našli zdatné pokračovatele. Zejména k nim patřili Alois a Josef Škopkové, Antonín Hendl, Václav Dvořák, Josef Čepelák, Josef Solovič, Josef Mátl, Rudolf Šípek, František Sochůrek, Václav Macháček, Jan Kašný, František Proněk, Václav Kočárník, Jaroslav Škrkánek, Karel Malý, Jaroslav Gřivač, Miroslav Novák a další.

Název kresby

Současné označení této kresby je „bělohrotá“. Dodnes, ale především v minulosti však byla používána i řada jiných, převážně krajových názvů. Nejčastěji bělokosí, ale také koncoví, koncáci bělošpicí, bělobrcí, na Jičínsku „končáci“ a v německy mluvících oblastech také „vajsšpic“. Na Moravě, kde jsem se staváky začínal, měli staří chovatelé pro tuto kresbu označení „špičáci“.

Přestože se jedná o jeden z původních rázů ČS a zároveň i o jeden z nejstarších rázů, prošel bělohrotý ČS celou řadou oficiálních změn názvu, jako žádný jiný ráz ČS. První oficiální název zvolil východočeský klub ve „Standardu českého staváka bělošpicího“ krátce po založení v roce 1908. Tento stav nevydržel dlouho a už na „Sjezdu pěstitelů staváků“ 16. května 1913 byl schválen pro tento ráz název „ČS krajový“. Ani tento nepříliš šťastný název nepřežil příliš dlouho první světovou válku a byl ve dvacátých letech nahrazen nejrozšířenějším a nejpřiléhavějším názvem „bělokosý“. Pod tímto názvem byl i vystavován už na I. speciální výstavě ČS v roce 1929 v Praze. Tento vžitý název uvádí ještě i vzorník Jaroslava Čermáka a Ing. Františka Župky z roku 1974. Poslední změna názvu na „bělohrotý“ byla provedena direktivně ve vzorníku z roku 1993. Nešlo o změnu z iniciativy klubu, jak tomu bylo při předcházejících změnách, ale šlo o sjednocení (či pokus o ně) názvosloví u všech plemen ve vzorníku uvedených. Přiléhavý název „bělokos“ se jako oficiální udržel téměř 70 let!

Standard

Standard určuje u tohoto rázu od 3 do 8 bílých letek při stejném počtu bílých letek v obou křídlech. Za ideální je považována kresba 5 až 7 bílých letek, která je nejlíbivější. Největším problémem kresby 6 a více bílých letek je současný výskyt bílého peří od podocasníku až po polovinu hrudní kosti, pod zobákem („bradka“), kalhotky a podobně. K odstranění těchto vad musíme v chovu používat i celobarevné holuby.

V minulosti se zřejmě vyskytovali v chovech ČS také bělohrotí stříbřití hnědopruzí (plši). Když jsem započal s regenerací plchů, tak se několik bělohrotých objevilo a zřejmě by nebyl problém je vyšlechtit. V minulosti zřejmě také vznikali jako vedlejší produkt křížení s modrými bělohrotými. Tato kresba by slušela i modrým mramorovaným.

 

text: Ing. Tomáš Sousedík