Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie klubu k 80. letům založení

KLUB  CHOVATELŮ  HOLUBŮ

ČESKÝCH  STAVÁKŮ

pc130250.jpg

PRAHA

 

1924 - 2004

 

80

VÝROČÍ  ZALOŽENÍ  KLUBU

A

POHLED  DO  HISTORIE  VÝVOJE

ČESKÉHO  STAVÁKA

PRAHA 2004

          Úvodní slovo,

           

            přátelé, členové Klubu, milovníci a obdivovatelé českého staváka.

Osmdesátileté výročí založení specializovaného Klubu chovatelů holubů českých staváků v Praze vybízí k úvahám a k zamyšlení nad jeho celkovým vývojem a činností. Od jeho asi skromného počátku až do současné doby, od českého staváka neuceleného až k dnešnímu vysoce prošlechtěnému, krásnému v charakteristických znacích, probarvenosti, lesku, svitu a velkému množství kresebných rázů.

            Jednotlivá období činnosti Klubu byla podchycena v zápisech, různých pojednáních a.p. Tato jubilejní publikace nám doplní a upřesní ucelenou činnost a vývoj Klubu od jeho vzniku až po současnost.

            Na požádání výboru Klubu se ujali tohoto nelehkého, ale velmi prospěšného úkolu př.Ing.Tomáš Sousedík a Ing. Karel Havrda, kteří za spolupráce některých dalších členů Klubu vytvořili velmi cenné dílo, které lze nazvat „kronikou“ – mezníkem celého Klubu ve vývoji a šlechtění českého staváka. Při zpracování se jako vhodné ukázalo znovu zveřejnit pohled do minulosti českého staváka, který k 70. výročí zpracoval př. Ing. Vlastimil Kohout i Štefan Jurčo a pohled na historii českého staváka na Moravě, jak to v současné době vidí př. Ing. Miloslav Gaja. Tím je možné a omlouváme se za případné duplicity některých údajů.

            Vyslovuji vřelý dík jménem Klubu českého staváka i jménem svým všem spoluautorům, že se ujali tohoto úkolu a tak vynikajícně se jej zhostili.

            Nechť tato jubilejní publikace o činnosti Klubu a o českém staváku samotném splní svůj účel a poslání nejen pro současné obdivovatele českého staváka, ale hlavně pro budoucí generace.

 

                                                   Milan   M o r a v e c

                                                       předseda  Klubu

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Zakládající členové Klubu chovatelů českých staváků r.1924.

 

  1. Bambásek Jiří, Ing.                    chovatel modrých plamínků

  2. Bartoň Josef                               chovatel žlutých bělohrotých

  3. Balík Josef                                 chovatel červených tygrů

  4. Císař Josef                                  chovatel modrých, červených a černých lysých

  5. Červinka Alois                           chovatel žlutopruhých

  6. Flora Severin                              chovatel červených bělohrotých

  7. Frank Antonín                            chovatel černých bělohrotých

  8. Fürst František                           chovatel plamínků a barevnopruhých

  9. Grisman František                      chovatel sedlatých

10. Hanousek Jaroslav                     chovatel sedlatých

11. Chrastil Josef                             chovatel modrých lysých

12. Jiskra Karel                                chovatel černých lysých

13. Kolařík Václav                           chovatel černých sedlatých

14. Král Karel                                  chovatel černých bělohrotých

15. Král Ota                                     chovatel černých a červených bělohrotých

16. Kuba Antonín                            chovatel černých sedlatých a lysých

17. Kumšta Josef                             chovatel černých sedlatých

18. Lipert Karel                                chovatel žlutých bělohrotých

19. Mrštík Vojtěch                           chovatel černých lysých

20. Plešingr Antonín                        chovatel bílých a plamínků

21. Průša Antonín                            chovatel černých tygrů

22. Rákos Stanislav                          chovatel černých bělohrotých

23. Řehák Stanislav                         chovatel modrých rovných a lysých

24. Šejhar Theodor                           chovatel červených sedlatých

25. Štěpán Ferdinand                       chovatel černých lysých

26. Valenta Bohumil                        chovatel černých a červených bělohrotých

27. Vodička Jindřich                        chovatel modrých sedlatých

28. Vodsedílek František                 chovatel červených sedlatých

29. Volf Otakar                                chovatel červených sedlatých

30. Vrbenský Otakar                        chovatel černých tygrů

31. Wodák František                        chovatel černých lysých

32. Zavadil Josef                              chovatel černých lysých

33. Zuckriegl Josef                           chovatel žlutých sedlatých

                                                    

Významné výročí KCHČS – 80 let

 

 

            V roce 2004 slaví Klub chovatelů českých staváků významné výročí – 80 let bohaté činnosti. Původně byl vlastně výběrovou organizací a splnit náročná kritéria přijetí mohli jen dlouholetí chovatelé českých staváků, kteří měli navíc i ručitele z řad dlouholetých členů klubu. Teprve později se klub otevřel i pro mladší chovatele, kteří se ukázali být dobrou investicí do budoucnosti. Postupně se klub stal největším chovatelským klubem u nás a také v Evropě. V době největšího rozmachu počátkem osmdesátých let bylo dosaženo kulminace počtu členů a bylo jich více než 600! Po rozdělení státu počátkem devadesátých let zůstala část členské základny na Slovensku a současný stav je okolo 350 členů.

            Klub je organizován na regionálním principu. Z počátku byl členěn na Čechy, Moravu a Slovensko, ale počátkem osmdesátých let se ukázala potřeba rozčlenit  klub v českých zemích na menší celky. Osvědčila se struktura podle tehdejších krajů a tak vznikly oblastní pobočky (OP) středočeská, jihočeská, západočeská, severočeská, východočeská, jihomoravská, severomoravská a Slovenská. Jako poslední byla ustavena pobočka Vysočina z důvodů velkých vzdáleností tohoto regionu od východočeského a jihomoravského centra. Početně největší byly OP středočeská a východočeská, tedy tradiční centra chovu českého staváka od nepaměti. Vznik OP, na nichž měl nemalou zásluhu tehdejší předseda klubu F. Sochůrek, prohloubil organizační a především odbornou činnost v regionech a OP začaly ihned po vzniku pořádat své oblastní speciálky, přehlídky výletků a odborná školení, mnohdy v úzké  součinnosti s hlavním poradcem klubu M. Novákem z Rakovníka.

            Klub sdružuje ve svých řadách přední chovatele našeho nejrozšířenějšího národního plemene holubů – českého staváka. Tito chovatelé jsou zároveň členy základních organizací ČSCH.

 

Stručná historie holubářství na našem území.

           

Přelom 19. a 20. století můžeme označit za počátek organizovaného holubářství na našem území na moderních chovatelských principech. Holubářství u nás má ovšem mnohem delší tradice.

První zmínka o chovu holubů v Čechách se vyskytuje již v dobách vlády knížete SAMA, osvoboditele Slovanů od nadvlády Avarů kolem r.623-4. Tehdy platili poddaní mimo jiné i daň po třech holubech z hlavy. Tehdy bylo také vydáno zvláštní nařízení na ochranu holubů. Spisovatel Václav Beneš Třebízský v povídce „Stadický král“ se zmiňuje o holubech na dvoře Hořešovského vladyky kolem r.1440 a říká, že tehdy byly selské a zemanské statky plné holubů. O tom, že holub byl v Čechách hojně rozšířen a ceněn již v 16. století, svědčí i předpisy o jeho ochraně uvedené v tzv. „Sachsenspieglu“. Ze spisu Dr. Zikmunda Wintra je patrné, že mistr Bacháček z Nauměřic, prorektor Karlovy university pražské, choval kolem roku 1600 holuby a žádal o povolení jejich chovu v koleji university. V 18. a 19. století existovaly v Čechách holubářské cechy, které vznikaly okolo roku 1700 a zanikly až v roce 1848 (např. cechy v Třebechovicích a ve Vamberku), které měly své tradiční zvyky. Tradici potvrzuje i existence třiceti československých plemen holubů, z nichž značná část se vyvíjela prokazatelně několik staletí.

            První holubářskou organizací po roce 1848 vytvořili chovatelé pražských rejdičů koncem 19. století pod názvem „Stolní společnost pražských holubářů“. Z této organizace byl založen 11.ledna 1903 v Praze holubářský spolek pod názvem „První sportovní klub holubářský v Praze“. Téhož roku byla uspořádána také první holubářská výstava ve Spálené ulici v Praze. V roce 1908 tento spolek změnil název na „Klub pěstitelů holubů v království českém“ a uspořádal druhou výstavu. V roce 1913 spolek rozšířil působnost a přijal název „Zemský klub pěstitelů holubů pro Čechy, Moravu a Slezsko“. V této organizaci byli členy tehdejší přední chovatelé a organizátoři spolkového života, jako např. Srkal, Pleschner, Frank, Kuba, Vodička, Voráček, red. Král a další.

            V celé řadě měst byly pořádány velké holubářské trhy, zejména v Praze, Plzni, Jičíně, Olomouci, Brně, Přerově apod. Vyspělost našeho holubářství dokumentuje i úroveň odborné literatury o holubech. Tak už v roce 1862 vyšla první česká kniha o holubech od autora Fr. Špatného „Holubářství v Čechách“ a později kniha dr. V. Šíra „Holubářství“ ve třech vydáních. V roce 1910 vyšel od A. Jeřábka „Chov holubů pro užitek a sport“ a v této době začala vycházet řada časopisů s holubářskou tématikou, z nichž nejznámější  jsou „Zvířena“, „Farma“, „Rádce“ a „Československý holubář“.

            Přes to, že naše holubářství utrpělo první světovou válkou, dozrála situace k vytvoření jednotné holubářské organizace. V roce 1922 vznikl „Svaz spolků holubářských“ v Praze. Prvním předsedou  Svazu se stal Fr. Brich, místopředsedou A. Kuba a tajemníkem J. Voráček. V roce 1923 uspořádal Svaz první výstavu holubů v Praze, kde bylo vystaveno 729 klecí holubů. Vystavovalo se  tehdy zásadně v párech. O rok později byla pořádána první celostátní výstava holubů, kterou reprezentovalo 1130 klecí. V roce 1925 organizace změnila název na „Československý celostátní svaz spolků holubářských, sídlem v Praze“. V této době však již existovala specializovaná organizace chovatelů českých staváků.

            V roce 1908 byly zavedeny poprvé nánožní kroužky pro holuby a v prvním roce jich bylo prodáno 12.806 kusů. Kroužek měl vyrytou značku „ČK“ (české království) a holubí hlavičku. Později převzal kroužky Svaz a značku změnil na „ČS“. Holubí kroužky byly chráněny zákonem.

            Po první světové válce začaly vznikat speciální kluby podle jednotlivých plemen. Do klubů se sdružili chovatelé českých bubláků, brněnských voláčů, moravských pštrosů, pražských rejdičů a další. V roce 1918 vyšla monografie „Moravský pštros“ od P.Bubláka a v roce 1921 „Český holub stavěcí“ od S. Flory. V roce 1917 a 1927 vyšly dvě vydání „Praktického holubáře“ od J. Vrbky a v roce 1927 byla vydána „Kniha standardů holubích plemen“ a „Průvodce plemen holubů“.

            Chov holubů se stal oblíbenou zábavou všech vrstev obyvatelstva. Z významných osobností naší kultury se holubařením zabýval hudební skladatel Ant. Dvořák, herci Jindřich Mošna a Vilém Heš, spisovatelé Karel Klostermann a dr. Josef Thomayer, výtvarníci Mikoláš Aleš a V. Sochor a další.

            V r. 1923 začala tradice pořádání svazových celostátní holubářských výstav. Na deváté celostátní výstavě v r. 1934 byli poprvé připuštěni jen kroužkovaní holubi a bylo poprvé vystavováno v kleci po jednom holubovi.

 

Vznik „Klubu pěstitelů českých staváků sídlem v Praze“.

 

            Chovatelé našeho nejrozšířenějšího národního plemene – českého staváka, se zpočátku organizovali na principu krajové oblíbenosti jednotlivých variet. Tak již v roce 1908 vznikl v Chocni „Klub východočeských pěstitelů staváků bělokosých“, který se později přemístil do Týniště nad Orlicí. Členy tohoto klubu byli tehdejší nejlepší chovatelé bělokosů jako Flora, Vanický, Koráb a další.

            V roce 1921 byl v Jičíně založen klub pěstitelů „Jičínský stavák sedlatý“, jehož předsedou  a zakládajícím členem byl tehdejší nejznámější chovatel sedlatých Jindřich Vodička. Mezi tímto klubem a Svazem vznikl v roce 1924 rozkol, jelikož Svaz na popud jičínského spolku nejprve uznal přívlastek „jičínský“ (sedlatým stavákům), který však po četných protestech spolků i chovatelů vzápětí zrušil.

            Oba tyto speciální kluby vyvíjely intenzivní činnost a v roce 1924, kdy vznikl „Klub pěstitelů českých staváků“, měly již za sebou několik speciálních výstav, na kterých bývalo vystaveno okolo tří set českých staváků. Oba tyto kluby zanikly až v období druhé světové války.

            V dubnu 1924 bylo z iniciativy prof. Aloise Strnada a Vojtěcha Mrštíka uveřejněno provolání „Pěstitelé staváků, utvořte spolek“ v časopise „Farma“. Iniciativou tohoto časopisu (redaktor Čeněk Novotný) bylo zahájeno jednání o založení speciálního klubu chovatelů staváků pro Prahu a okolí. Články v odborných časopisech „Farma“ a „Zvířena“ tuto akci podpořili tehdejší přední chovatelé staváků – prof. Strnad, Mrštík, Fürst, Frank, Kuba, Sagasser a další.

            Dne 18.května 1924 se sešla poradní schůze chovatelů staváků v restauraci „U Burešů“ v Praze, jíž předsedal A. Frank. Byl ustaven přípravný výbor Klubu ve složení ing. Bambásek, A. Kuba a Č. Novotný, který se sešel 24.5.1924 v kavárně „Na Palmovce“ a projednal otázky stanov a organizace připravovaného klubu. Na 10.srpna 1924 byla svolána ustavující schůze Klubu, kterou zahájil Fr. Fürst. Jelikož se do klubu hlásilo přes 100 chovatelů z celé republiky, bylo rozhodnuto ustavit Klub pro celou ČSR.

Ustavující schůze se mimo předních pražských chovatelů zůčastnili zástupci spolků v Jičíně, Kladně, Nymburce, Rakovníce a Týništi n. Orlicí. Na 28.září 1924 byla do restaurace „U Pinkasů“ svolána ustavující valná hromada Klubu. Přítomné uvítal př. Fürst a předal slovo př. Kubovi, který oznámil, že stanovy Klubu byly úředně schváleny. Volbou aklamací byl složen výbor ve složení: Sagasser předseda, Šperlink I.místopředseda, za Slovensko Pavlovič II.místopředseda, ing. Bambásek, J. Hudec , A. Tůma, A Frank, V. Bílý, F. Fürst, A. Kuba, Č. Novotný, jako členové. Revizory účtů byli zvoleni K. Lipert aj. Honzák, jednatelem Kuba a pokladníkem Hudec. Bylo usneseno přihlásit Klub za člena „Svazu holubářských spolků“. Byl schválen také Pěstitelský řád Klubu, který je uveden v článku př. Ing. Kohouta dále.

            Z tohoto historického dokumentu je patrné, že některé body Pěstitelského řádu neztratily dodnes svoji aktuálnost.

Činnost Klubu před 2. světovou válkou.

 

Klub pěstitelů českých staváků byl jedním z prvních speciálních klubů u nás. Dříve než chovatelé českých staváků se do specializovaných klubů sdružili jen chovatelé brněnských voláčů, moravských pštrosů, pražských rejdičů a českých bubláků a čejek.

Klub začal po založení vyvíjet intenzivní činnost, zpracoval standard všech variet a do 2. světové války vydal ve dvou vydáních vzorník českého staváka. Mimo to byly prováděny pravidelná školení k jednotlivým barvám a kresbám a pořádány speciální výstavy. Členové Klubu vystavovali také na velkých mezinárodních výstavách v roce 1930 v Londýně a v roce 1936 v Lipsku a 1929 v Budapešti.

První samostatnou speciální výstavu českých staváků Klub uspořádal 7.-9. prosince 1929 v pražské „Uranii“. Ve 430-ti klecích vystavilo 81 členů Klubu téměř 800 českých staváků. V této době bylo obvyklé vystavování holubů v celých párech v jedné kleci.

Klub ani v minulosti nezapomínal zásluh svých zasloužilých členů a ocenil v té době dlouholetou práci A. Kuby, J. Bartoně, J. Vágnera a dalších čestným členstvím v Klubu, dlouholetého předsedu A. Franka jmenoval čestným předsedou Klubu. Členové Klubu se vždy významně podíleli na činnosti Svazu ( A. Kuba byl jeho prvním místopředsedou) a na činnosti tehdejší posuzovatelské organizace.

Činnost  Klubu neustala ani v těžkých dobách okupace. Po mnichovských událostech zůstala řada členů Klubu na území našeho pohraničí, obsazeného nacisty. Své vlastenecké smýšlení prokázali členové Klubu na členské schůzi 4.září 1938, kdy věnovali na obranu republiky příspěvek 1.000,- Kčs.

 

Činnost Klubu po roce 1945 a současný stav.

 

            Velký rozmach zaznamenalo naše holubářství a také činnost Klubu po roce 1945. Už v roce 1946 vyšla velmi zdařilá minografie „Český stavák“ od Vojtěcha Mrštíka nákladem 3000 kusů a byla ihned rozebrána. Počet členů Klubu neustále rostl a současný stav je více než 350 členů. V době největšího rozmachu před rozdělením republiky přesáhl počet členů 600! Členové Klubu působí ve svazových orgánech všech stupňů, Ústřední odborné komisi holubů a řada z nich vykonává odpovědnou práci posuzovatele holubů.

            Čeští staváci členů Klubu jsou pravidelně vystavováni v zahraničí, např. v SRN, Rakousku, Holandsku, Slovensku a jinde. Klub navazoval mezinárodní kontakty se speciálním klubem chovatelů českých staváků v bývalé NDR, jehož tehdejší předseda Chvojka byl na výroční schůzi zvolen čestným členem našeho Klubu. Poslední předseda tamního klubu Mathias Beutel pomáhal prosadit staváka našeho šlechtění v NDR. Bohužel v 80. a 90. letech došlo v Bavorsku k nevhodnému křížení tamních staváků (Stellerkröpfer) s brněnskými voláči a tím vzniklo odlišné plemeno holubů – výstavních voláčů.

            Velký rozmach zaznamenal chov českého staváka na Slovensku. V říjnu 1973 se uskutečnila v Solčanech ustavující schůze pobočky Klubu na Slovensku, která měla už 37 členů. Vůdčí osobností na Slovensku byl dlouholetý předseda Štefan Jurčo.

            Klub se podílel na přípravě vzorníku plemen holubů v roce 1964 a na vzorníku, který vyšel v roce 1974 a 1993. V současné době je zpracován systém bodových srážek na jednotlivé pozice jako doplněk vzorníku a pomůcka pro posuzovatele, vyšel v roce 1997. Členové Klubu pracují také na monografii o českém staváku. Klub pořádá pravidelná školení a přednášky k problematice typu, barvy, lesku a podobně. Každoročně je pořádána celostátní speciální výstava, na které bývá 1200 až 1500 kusů staváků.

            80 let existence Klubu je vhodná doba k bilancování výsledků práce několika generací chovatelů českých staváků. Je třeba si připomenout jména průkopníků, kteří stáli u zrodu Klubu a dosáhli významných chovatelských výsledků, jako např. A.Frank, Fr.Fürst, S.Flora, A.Kuba, prof.A.Strnad, K.Lippert, V.Mrštík, J.Vodička, Sagasser, J.Vágner, F.Hudec, Vanický, Koráb, j.Chrastil, S.Rákos, F.Vavřík, B.Jabůrek, K.Král, O.Král, A.Král, Č.Novotný, O.Volf a další.

            Tito zasloužilí chovatelé a funkcionáři našli zdatné pokračovatele, kteří přivedli chov českého staváka až na jeho dnešní úroveň, jako např. J.Císař, F.Froněk, B.Valenta, Zavadil, J.Mixa, T.Šejhar, J.Frank, B.Kratochvíl, Š.Jurčo, R.Sojka, bratři Škopkové, ing.F.Župka, J.Solovič, F.Mejdrech, A.Zákon, R.Šípek, M.K.Němec, J.Hlávka, J.Ulrich, F.Sedláček, V.Štěpánek, J.Čepelák, A.Machala, A.Fořt, F.Himl, F.Horák, M.Novák, V.Kočárník, J.Vaněk, O.Řepa, Ekštein, Havránek, Božák, O.Buřič, J.Paňák, J.Kolštrunk, J.Bartoň, Rajtora, F.Sochůrek, Brodický, F.Vávra, V.Tuček, Podaný, V.Tichý a další.

            Nebylo by spravedlivé nevzpomenout také zásluh dosavadních předsedů Klubu. O těch předválečných jsme se již zmínili, a tak vzpomeňme ty, které mají mnozí z nás ještě v živé paměti. Každý vtisknul dění v Klubu něco ze své osobnosti. Ve volebním období ing.Župky vyšel v roce 1974 nový vzorník. Období J.Hlávky nelze považovat za příliš vydařené, vzhledem k tomu, že osobní spory a organizační potíže převažovaly nad tvůrčí činností. Obrat k lepšímu a k důrazu na odbornost začal po nástupu M.Nováka a v období F.Sochůrka se přes nepřízeň řady chovatelů z Prahy a okolí podařilo prosadit zřízení oblastních poboček Klubu. S odstupem času se ukázalo, že to byl krok správný, který rozšířil odbornou činnost i do oblastí a od této doby jsou pravidelně pořádány oblastní speciálky, na kterých bývá i okolo pětiset staváků. Také odborná školení na oblastních pobočkách vedla k růstu odbornosti a sjednocování názorů chovatelů i posuzovatelů. Také funkční období Ing.V.Kohouta přineslo důležitý kvalitativní posun, když jeho zásluhou se od neplodných diskusí a nářků na upadající let staváků, přešlo k historickému činu – zavedení soutěží v letu o elitní chov v letu staváků. To by nebylo možné bez nadšené podpory předních chovatelů, a hlavně prvních absolventů této soutěže – bratří Bekových, seniora a juniora Mačkových a dalších následovníků. Do nelehké situace převzal funkci předsedy F.Šalda. Zhoršování podmínek pro volný chov ve městech i na venkově koncem osmdesátých let a hlavně spolu s ekonomickými a společenskými změnami po roce 1989 vedlo ke snižování členské základny Klubu a k výraznému zhoršení podmínek pro výstavní činnost. Byli jsme nuceni se speciálními výstavami opustit Prahu a hledat nové formy práce. Díky velké osobní obětavosti a nezištnosti Fr. Šaldy se potíže dařilo překonávat. Přes tyto obtíže mělo i toto období své klady. Jednak se podařilo udržet rozsah činnosti Klubu v potřebné kvalitě a také prosadit dlouhodobé záměry tj. legalizovat zřízení klubových posuzovatelů-specialistů. Snad právě slovo specialista v tomto případě bylo příčinou, že k této naší snaze projevovalo nedůvěru jak vedení ČSCH, tak i řada posuzovatelů, dokonce i těch, kteří jsou zároveň členy Klubu. Je dobře, že tuto nedůvěru prolomili jako první K.Bek a J.Maček, jimž za to patří uznání. Měli bychom zvážit, pro vyjasnění našich záměrů, zda nebude jednodušší nazývat tyto posuzovatele prostě „klubový posuzovatel“. Nicméně na druhé straně musíme si přiznat, že jsme od zkoušek klubových posuzovatelů očekávali, že uspěje alespoň pět či šest předních chovatelů. Bohužel, někteří z těch, kteří na to mají, se zkoušek nezúčastnili, nebo se vůbec nepřihlásili. V roce 2003 na výroční konferenci Klubu byl zvolen předsedou Milan Moravec, dlouholetý posuzovatel i chovatel českých staváků.

            Posuzování byl a je vůbec samostatný a dlouhodobý problém. Ani forma nového vzorníku, tak jak byl ČSCH vydán, věc nijak řešit nepomohla. Byl proto zpracován velmi podrobný vzorník s metodickým výkladem pro posuzovatele i chovatele, ve kterém je jako novinka taxativní výčet srážek u těch vad, které jsou přesně dané nebo měřitelné. Kvalitních posuzovatelů na zabezpečení akcí, jako je celostátní výstava českých staváků, bylo a je stále nedostatek. Jako příklad skutečného posuzovatele je možné uvést M. Nováka, dlouholetého předsedu Klubu, poradce chovu a vedoucího posuzovatelů na našich speciálkách. Jeho rukopis se dlouhodobě projevoval nejen v řadě chovů, které nezištnou radou a pomocí usměrňoval, ale i na celé odborné činnosti Klubu a posuzovatelů českých staváků.

             Je dobře, že i současná generace špičkových chovatelů je zárukou vývoje a dobré úrovně našich chovů. Alespoň několik jmen za všechny, kteří jsou mezi námi a v posledním období (10 – 20 let) příznivě ovlivňují vývoj šlechtění českého staváka. Ostatní prominou, jmenovat nelze všechny. Jsou to zejména:

            P.Abrešek,bratři Bekové,  S.Brückner J.Burda.V.Došek. M.Calda, A.Cipín, V.Čejka, V.Dvořák, J.Fiala, O.Fiala, L.Hůlka, J.Freudenreich, L.Hrstka, Jindř.Hruška, Jos.Hruška, J.Hašek, J.Hudec, Fr.Jandl, J.Jindřich, Fr.Joza, O.Karda, Ing.Vl.Kohout, L.Kulha, F.Kašpar, Ing.V.Krůta, Fr. a Zd.Musilové, J.Maček, J.Macán, J.Náhoda, V.Nováček, V.Offner, F.Ostrý, Z.Odstrčil, M.Peroutka, J.Pintíř, V.Puchta, J.Hauser, H.Pařízek, M.Pileček, S.Rys, S.Rumplík, J.Staněk,F.Steklý, Ing.F.Slepička,J.Staněk.J.Sochůrek. R.Skřivan, V.Šťastný, F.Šalda, Č.Škrbel, M.Škvor, L.Tuček, K.Vaněk a další. Tento seznam není a nemůže být nikdy konečný. Nesmíme zapomenout ani na přátele na Slovensku, kteří našeho národního holuba v zahraničí propagují.

 

Historie chovu holubů českých staváků

 

Český stavák je na území České republiky daleko nejrozšířenějším a nejpopulárnějším plemenem holubů, a to v současnosti i z historického hlediska. ČS prošel nepochybně dlouhým vývojem a celá řada nových rázů vznikla až po 2. světové válce. Jakési „základní“ kresby, které prokazatelně existovaly už na přelomu 19. a 20. století, byli holubi bělohrotí, tygři, celobarevní, sedlatí, lysí, pruhoví modří a stříbřití (plši), plamínci, modří a červení mramoroví a žemláci (žlutěplaví) a penížci (modří kapratí).

Až ve třicátých letech minulého století vznikli zásluhou Arnošta Zákona bělopruzí, i když je pravděpodobné, že modří bělopruzí existovali již dříve (viz. Foto v monografii S.Flory – „Český holub stavěcí“ 1921) a vznikli jiným způsobem než ostatní bělopruzí, u jejichž zrodu byl nepochybně brněnský voláč a slezský lysý v bělopruhém rázu. Další rázy začaly vznikat až po 2. světové válce a nemalou zásluhu na tom má i Klub, zavedením tradiční soutěže v novošlechtění (Memoriál Vojtěcha Mrštíka). Počátkem 70. let zásluhou Jiřího Pekárka byli vyšlechtěni  „stříbřití“ sedlatí (popelově červení) a modří sedlatí kapratí zásluhou Vratislava Šťastného. Následovali žlutí kapratí (Jiří Fiala), izabeloví bělopruzí (Josef Hruška a Ing.Tomáš Sousedík), šedohnědí (Dražan), bílí barevnoocasí a plamínci barevnoocasí (Ing. Jan Pintíř a později Zajíc), bílí barevnopruzí (Pražan. K.Bek), modří kapratí lysí (Pilný, Štěpánek),  červení šupinatí štítníci (J.Hruška),  khaki (Ing.Sousedík), bezpruzí žemláci (J.Fiala) a další.

ČS je plemeno holubů u kterého v chovu a při posuzování nelze pominout žádnou z 20-ti pozic, kromě pernatých ozdob. Proto je jeho chov i posuzování poměrně obtížné. V minulosti docházelo mnohdy k nesprávnostem ve šlechtění, např. v 50. a 60. letech  se prosazovali tzv. „barvičkáři“, kteří upřednostňovali barvu a lesk na úkor volatosti a tělesných tvarů. Dnešní pohled Klubu je ten, že nebudeme slevovat z vysokého stupně prošlechtěnosti barvy a lesku a budeme klást stejný důraz na  volatost a ostatní tělesné tvary.

 Vzorník z roku 1974 uvádí celkem 48 uznávaných barev a kreseb českých staváků, a to:

  1. sedlatí v barvě modré, černé, červené, žluté a stříbřité

  2. plamínci: modří, černí, červení a žlutí

  3. celobarevní: černí, červení a žlutí

  4. lysí: černí, červení a žlutí

  5. bělokosí: modří, černí, červení a žlutí

  6. bělopruzí: lysí modří, černí, červení a žlutí

  7. bělopruzí: modří, černí, červení a žlutí

  8. tygří (tmaví) : modří, černí, červení a žlutí

  9. tygří (světlí - tabuloví) : modří, černí, červení a žlutí

10. bílí barevnopruzí, černopruzí, červenopruzí a žlutopruzí

11.mramorovaní: (grizly) modří a červení

12. hnědopruzí : (plší barva) a hnědopruzí lysí

13. žlutopruzí: žemlová barva

14. modří černopruzí, modří kapratí, modří kapratí bělokosí a bílí.

Z uvedených rázů jsou v posledních dvaceti letech daleko nejpopulárnější sedlatí, zejména modří a černí. Tyto dva rázy chová nejvíce chovatelů a jsou i nejvíce vystavováni. Také popularita jednotlivých rázů procházela svým historickým vývojem. Před druhou světovou válkou byli sedlatí staváci málo rozšířeni, lokálně se vyskytovali zejména na jičínsku, kde pravděpodobně vznikli. Proto byl až do dvacátých let nazýván stavákem jičínským. Až do padesátých let dvacátého století převažovali na výstavách zejména staváci bělokosí a barevní, nejoblíbenější pak černí a červení. Po roce 1900, kdy se začali chovatelé holubů sdružovat do chovatelských organizací, bylo krajové rozšíření jednotlivých rázů českých staváků zcela zřetelné. Tak mimo jičínska, kde převládali sedlatí staváci, měli značné rozšíření bělokosí staváci ve východních Čechách (zejména na Hradecku a Rychnovsku) a ve středních Čechách v Polabí (v okolí Nymburka) se chovali nejvíce staváci lysí a celobarevní. Je celkem pravděpodobné, že krajová obliba na začátku 20. století souvisela při tehdejších omezených komunikačních možnostech s tím, že v těchto lokalitách uvedené rázy vznikly. Na severní Moravě a ve Slezsku (Opavsko) tehdy převládali tygři. Je mimo veškerou pochybnost, že český stavák vznikl na území Čech a Moravy a odtud se šířil už v 19. století po vodních i suchozemských obchodní cestách přes pohraničí do Německa, Polska, Rakouska a na Slovensko.

            Vzhledem k tomu, že holubářská literatura před rokem 1900 byla málo podrobná a nevědecká, nemáme prakticky žádné spolehlivé prameny o vzniku českého staváka. První česky psaná holubářská kniha v Čechách od Františka Špatného "Holubářství v Čechách" z roku 1862 charakterizuje české staváky jako druh malých nevolatých holubů. Tento názor se opakuje i v druhé česky psané knize "Holubářství" od MUDr. Vladimíra Šíra z roku 1888. Barvy a kresby českých staváků jsou v těchto knihách popsány jen stroze takto: "dominikáni, strakatí, černí, žlutí, modří bílí a červení".

            Proto se v otázce původu českého staváka vždy vyskytovali jen více či méně pravděpodobné hypotézy. Jednu v roce 1923 uveřejnil tehdejší významný holubářský odborník, šéfredaktor časopisu "Zvířena" Antonín Král. Ve své hypotéze vyšel z německé literatury 19. století, ve které Dr. Lavall popsal holuba tleskače, nevolaté plemeno, které pravděpodobně vzniklo v Holandsku. Podle tohoto popisu šlo o nevolaté plemeno velikosti a tvaru polního holuba,  který výborně tleskal křídly a "slepoval" za letu křídla nad tělem a padal několik metrů. Král dále vyvozoval, že čeští holubáři použili toto plemeno tleskače za základ vznikajících českých staváků. Aby dodali novému staváku elegance tvarů voláčů, údajně zkřížili tleskače s německým starokmenným voláčem, který je podle starších německých autorů (Baldamus, Prütz, Fridrich) prapůvodcem většiny nynějších plemen voláčů. Tuto Královu hypotézu znovu publikoval vynikající český holubářský publicista Vojtěch Mrštík ve své kvalitní monografii "Český stavák", která vyšla v roce 1946. Mrštík považuje královu hypotézu za logickou a přijatelnou, namítá však, že podle Dr. Lavalla byli do Čech holandští tleskači dovezeni teprve kolem roku 1840, a to je příliš krátká doba pro vznik tak prošlechtěného plemene, jako je český stavák. Tento argument zní velmi logicky, na druhé straně však nemáme nejmenší důkaz o tom, že holandský tleskač nebyl na území Čech již daleko dříve. Na druhé straně podporuje Mrštík Králův argument, který uveřejnil v r. 1923 v časopise „Zvířena“ : „Baldamus, Prütz a Diringen“ píší souhlasně, že tleskači měli ke konci léta tak otřískané krajinky v křídlech, že se nemohli již vznésti ze země a že chovatelé jim byli nuceni roztřepané letky vytrhnout. Holubi, kteří vzdor neporušenému tleskání a stavění si zachovali neporušené letky křídel, měli ohromnou cenu. Nemáme něco podobného dnes i u našich staváků? (citováno Zvířena 1923)

            Mezi oběma světovými válkami bylo i v odborné holubářské literatuře mnoho nacionálního šovinismu, zejména co se týká původu některých tzv. „národních plemen“ holubů. Také čeští chovatelé byli a jsou dosud velmi hrdi na český původ tohoto nejpopulárnějšího plemene. Proto Králova hypotéza vyvolala hodně polemik a měla hodně odpůrců. Známý holubářský publicista K. Lippert vyslovil domněnku, že stavák vznikl křížením obyčejných polních holubů s purclíky. Nejrozhodněji se proti Králově hypotéze postavil Severin Flora, autor monografie „Český holub stavěcí“ z roku 1921. Flora odmítnul myšlenku použití cizích plemen jako nedůstojnou chovatelského umění českých holubářů. Jeho vlastní hypotéza vychází z pozorování polařících domácích polních holubů, zejména modrých, z nichž někteří dle Florova názoru mají větší sklon za letu přibližovat křídla k sobě. Právě dlouhodobým spojováním jedinců, kteří vykazovali tuto vlastnost, měli být postupně vyšlechtěni čeští staváci. Tento Florův názor ač je málo pravděpodobný, získal ve své době více příznivců než hypotéza Králova. Tato Florova teorie však nebyla původní. obdobný názor projevil jiný významný holubářský autor Petr Bublák (pseudonym Stanislava Řeháka) již v r. 1916 ve Fuchsově významném odborném časopise „Svět zvířat“ a v roce 1920 ve svých pohledech do říše holubí. Obě hypotézy jsou více či méně pravděpodobné o skutečném vzniku čes. staváků nemáme žádných vědeckých důkazů. Domnívám se, že je to možná i další hypotéza, ke které jsem dospěl následující úvahou. Je třeba si uvědomit, jak vypadala většina chovů holubů na počátku literaturou doložené  historie  holubářství  v  Čechách (i jinde), tj. ve druhé polovině 19. stolení a v prvních dvaceti letech našeho století. Specializace chovů byla na velmi nízké úrovni, zejména u temperamentních druhů, jako je český stavák, docházelo poměrně často i k nežádoucímu křížení s jinými plemeny. Za důkaz lze považovat skutečnost, že i dnes při regeneračním křížení, které často praktikuji, se někdy objevují barvy a zejména kresby, které se u staváků vůbec nevyskytují. Proto je možné předpokládat, že u plemen, které vznikly před první světovou válkou, se na jejich vzniku podílela celá řada jiných mnohdy dnes již neexistujících plemen. Zvláště v těch případech, kdy určité plemeno holubů má celou škálu barev a kreseb.

            Je pravděpodobné, že některá plemena holubů se vzájemně ovlivňovala na stejném teritoriu rozšíření dlouhodobě. Předpokladem jejich křížení je právě nutnost výskytu na stejném území ve stejné době. Existence řady plemen voláčů, vzniklých ve střední Evropě, by potvrzovala (pokud bereme za pravděpodobné názory Baldamuse a Prütze, že praotcem voláčů je starokmenný voláč) přítomnost starokmenného voláče v příslušném historickém období v Čechách. A zatímco o existenci holandského tleskače na tomto území máme jen ničím nedoloženou zmínku Dr. Lavalla, není nejmenší pochybnost o dlouhodobé existenci Rakovnického kotrláka (rejdiče) ve středních Čechách. Na možnost vzniku staváků právě křížením voláčů s rakovnickými kotrláky mě přivedly na dvě důležité okolnosti.

            Jednak mě upoutala skutečnost, že český stavák a rakovnický kotrlák má totožnou paletu barevných a kresebných rázů, včetně vzácně se vyskytujících bílých s barevnou lyskou (plamínkem). Také některé další plemenné znaky jsou shodné, např. perlové oko, tvar hlavy a další. Za druhé mě v tomto názoru utvrdila skutečnost, jakým způsobem regeneroval „stříbřité“ sedlaté staváky známý chovatel J. Pekárek ze Sazené. Ten začal v 60. a 70. letech (tedy nedávno) křížit stříbřité rakovnické kotrláky sedlaté se sedlatými modrými a částečně i žlutými sedlatými staváky. Většinou použil sedlaté staváky velmi světlé modré barvy. Již v prvních třech generacích křížení se objevovali stříbřití sedlatí staváci, kteří měli jen více či méně prokvetlé peří na volatech s červenou pigmentací. Dnes za pouhých 20 let obnovené existence tohoto rázu, máme již dokonalé jedince jak v barevnosti, tak i v ostatních plemenných znacích, a to v obou pohlavích. Za nejdůležitější poznatek považuji skutečnost, že toto křížení nezanechalo nejmenší negativní stopy na nejdůležitější vlastnosti staváků, stavění při letu.

            Pochopitelně tato moje teorie má i slabé místo - předpokládá, že rakovnický kotrlák je starší plemeno holubů než český stavák mělo nebo alespoň paralelní vývoj. Zřejmě se na vývoji staváků podílelo více starých plemen a nelze vyloučit i účast již zmíněného holandského  tleskače. O jeho účasti na křížení by mohla svědčit i špičatá chocholka na hlavě, kterou údajně měl. Ta je velmi podobná chocholce, kterou má  blízký příbuzný č. staváka - starwitzky stavák. Ten nepochybně také vznikal současně v sousedním teritoriu (západní Slezsko). Má celou řadu barevných a kresebných rázů shodných s čes. stavákem. O blízké příbuznosti svědčí i perlové oko, tvar těla a volatosti a v neposlední řadě i shodná nejdůležitější vlastnost - stavění a bušení křídly. V České republice však není starwitzký stavák po druhé světové válce prakticky vůbec chován.

            Moji hypotézu o podílu rakovnického kotrláka na vzniku čes. staváka potvrdil také vlastními pokusy křížení staváků a kotrláků významný český holubářský publicista Ing. Jan Bureš ve své knize „Chov holubů“ z roku 1965. Také on potvrdil, že jeho kříženci již ve druhé a třetí generaci křížení stavěli velmi dobře. Toto křížení mělo navíc ještě jeden kladný prvek. Pomohlo zkrátit příliš dlouhé a slabé zobáky u  některých rázů, jež se objevovaly většinou důsledek  degenerace nebo nevhodného šlechtění. Také typický tvar hlavy staváků nebyl tímto křížením nijak narušen. Také území vzniku rakovnických kotrláků, Střední Čechy, jsou shodné s územím vzniku čs. staváka. Do polemiky o původu č. staváka zasáhl v roce 1924 i známý publicista a chovatel českého původu, žijící ve Francii A. Pelikán v časopisu „Zvířena“. V podstatě hledá kompromis mezi hypotézou Flory a Krále. Tvrdí, že čes. stavák byl vyšlechtěn v Čechách z voláčů, perlookých světlozobých rejdičů a tleskačů dalším výběrem a zdokonalováním letu. Odvolává se i na publikaci francouze Fontaina, který v ní uvádí, že německý „slezský tleskač Steiger“ byl vyšlechtěn v Čechách. Dále se zmiňuje o holandském plemeni, které nazývá „slenker“ a je i v Holandsku málo známé. Má údajně podobný způsob letu jako stavák, liší se však tvarem i barvou. Také se zmiňuje o lillském voláči - tleskači, který však nestaví. K hlubšímu pochopení vývoje čes. staváka je nutné se podívat i do kusé historie vzniku všech voláčů. Ital Aldovandri v roce 1599 vyslovil názor, že voláči vznikly na území Nizozemí. Byli nazýváni „Kroppers“, byli dvakrát větší než domácí holubi, měli velké kulovité vole, vzpřímený postoj a opeřené nohy. Podle Prütze rozlišoval Aldrovandi již dva typy voláčů. Jednak výše uvedeného a jednak s hruškovitým voletem, hladkýma nohama a méně vzpřímeným postojem. Z dnešního pohledu můžeme říci, že voláči vysokonozí rousní s kulovitým voletem jsou původem ze západní Evropy, kdežto voláči normální délky nohou bez rousů a s hruškovitým nebo válcovým tvarem volete jsou spíše středoevropského původu. Třetí typ voláčů v Evropě je zřejmě původem ze Španělska. Tito voláči s pytlovitým tvarem  (svěšeným) volete se zcela odlišují od obou předcházejících a je málo pravděpodobné, že mají cokoliv společné. Tito holubi vznikl zřejmě již za arabské nadvlády (nebo byli v té době do Španělska dovezení). První popis různých ras je uveden již v jedné listině z roce 1345. V jedné knize z roku 1613 je popsáno již 17 španělských ras, včetně voláčů. V Columbia 3/1880 se Dietz domníval, že voláči pocházejí ze střední Asie a dostali se po obchodních cestách do střední Evropy a k Baltickému moři. Na druhé straně prý kolem středozemního moře v té době voláči nebyli. Stejný názor zastával později i Prütz a Klein (1927), podle něhož do západní Evropy přišli voláči i rejdiči po moři přes Nizozemí a po Dunaji do střední Evropy. Po moři měli přejít zejména Staroholandští, Pomořanští, Angličtí, Francouzští a Belgičtí voláči a snad i Sasští a Verkehrtflügelkröpfer. Tito pak byli kříženi s rejdiči a barevnými holuby domácími v Čechách a ve Slezsku a dali tak základ středoevropským rasám voláčů. Vzhledem k nejasnosti tehdejší terminologie spojil Baldamus (1878) většinu tehdejších plemen voláčů s hruškovitým voletem (Elster, Steiger, slezští voláči apod.) pod název Německý voláč (Der Deutschekröpfer) a věnoval jim necelou jednu stránku textu. Ještě hůře dopadl „Vratislavský voláč“ (der Breslauer kröpfer) kterému v textu věnoval necelé 4 řádky. Chovatelé voláčů se začali organizovat do spolků a speciálních klubů na území Německa zhruba o 20-30 let dříve než v Čechách. Pravděpodobně první speciální  Klub chovatelů voláčů byl v Německu založen v r.1887. Kladl si mimo jiné za cíl uskutečňovat speciální výstavy a dosáhnout, aby holubi nebyli vystavováni v klecích po párech, nýbrž jednotlivě. V ročence pro chov drůbeže, zálibu v ptactvu a ochranu zvířat Bernburg 1897 je uveden spolek chovatelů voláčů s předsedou G.Gessnerem (Zeitz) vedle šesti dalších speciálních spolků. V r.1912 byly založeny  kluby chovatelů staroněmeckých voláčů, klub Verkehrtflirgelkröpfer a klub Elsterkröpfer. V r.1913 byl založen Klub chovatelů Německých voláčů. Podle Prütze existoval vedle Duryňského klubu chovatelů voláčů i Svaz chovatelů voláčů pro jižní Německo, který v roce 1913 oslavil 10 let svého trvání a měl tehdy 35 členů. V r.1914 bylo založeno sdružení chovatelů voláčů v Sasku a přilehlých zemích se sídlem v Chemnitz. Také v Československu má chov holubů dlouhou tradici. O tom svědčí i existence tří desítek československých plemen holubů, mezi kterými patří český stavák mezi nejvýznamnější.

            Závěrem nezbývá, než popřát Klubu i celé velké „staváčkářské“ rodině do další činnosti hodně chovatelských i organizátorských úspěchů a aby se náš krásný český stavák co nejdříve zařadil mezi nejrozšířenější evropská plemena, mezi které svým exteriérem a vlastnostmi nesporně patří.

Ing. Tomáš Sousedík

2004

 

Použitá literatura:

 

S.Flora: Český holub stavěcí (1921)

V.Mrštík: Český stavák (1946)

Kol. autorů: České holubářství (1940)

M.Marks: Kropftauben (1984)

Odborné časopisy:

  • Farma
  • Zvířena
  • Rádce z předmostí
  • Svět zvířat
  • Geflügel-Börse

Zápisy ze schůzí Klubu

 

Historie chovu českých staváků na Moravě

           

            Je tomu 50 let, kdy mi otec přinesl prvního holuba českého staváka černého tygra a od této doby začala tato dlouhá  cesta s českými staváky. Z počátku jsem s kamarády chodil po vesnici a pozoroval často za plotem, později i na dvoře temperament a stavění těchto holubů. Byly to dlouhé hodiny strávené se zatajeným dechem. Později jsme jezdili na kole do okolních obcí, kde jsme navazovali kontakty s chovateli českých staváků, naslouchali jejich vyprávění a pozorovali jsme a porovnávali jejich holuby s našimi. Byli to převážně starší chovatelé, kteří se rádi dělili o poznatky, které s těmito holuby získali. V naší obci Míškovice na Kroměřížsku bylo v té době 7 chovatelů českých staváků. V dnešní době je chovám sám. V době před 50-ti lety byli na Moravě nejvíce rozšířeni černí tygři a to zejména ve střední Moravě, na Strážnicku, ale i na severní Moravě byli tygři ve velké oblibě. Dále se hojně vyskytovali sedlatí holubi, bílí, ale také rovní a bělohrotí v různých barvách.

            Je zajímavé, jak v té době byly pojmenovány jednotlivé variety v holubářské mluvě: tygři (seklí, strakoši, florentíni), sedlatí (gamzli, plosáci), bělokosi (špičáci) apod.

            Stojí za zmínku, že černí tygři v té době  kdy jsem je choval,  byli tmavozobí. Převažující lesk ve voleti byl zelený, v kostřeci modrozelený. Převážně byli dobře volatí a i v kresbě dobře prošlechtění. Jejich obliba spočívala zejména ve výborném letu, temperamentu, silné konstituci a výborné plodnosti. O tom, že se chovali také strakoši, zejména na Strážnicku, máme fotografický dokument od Ing. Matyáše Josefa z Kněždubu a to červeného strakoše, kterého jsem osobně viděl. Na rozdíl od tygra má bílý ocas, míchanou ruční i loketní letku a rovnoměrně rozloženou červenou a bílou barvu po celém těle.

            Z vyprávění pamětníků Aloise Machaly, Drahoslava Matějky, Zdeňka Odstrčila, Ing. Josefa Matyáše a jiných je dochováno, že chovatelé českých staváků na Moravě se scházeli na různých místech, převážně u jednotlivých chovatelů. Beseda, vzájemná výměna holubů, koupě a prodej, hodnocení holubů – to byl  běžný program těchto setkání. Ve Zlíně se scházeli chovatelé Hendl, Machala, Beran, Polanský a další chovatelé z oklí, v Bochoři se zase scházeli chovatelé červených holubů u př. Oty, které přetrvalo až do založení Moravské pobočky, kdy po schůzi jsme spolu s př. Janalíkem, Zatloukalem, Svačinou a dalšími jeli do Bochoře a tam se už návštěva očekávala vždy i s malým občerstvením. A tam se probírala barva a lesk na jednotlivých holubech, převážně červených.

 

Pobočka Klubu českého staváka na Moravě.

 

V roce 1952 byla založena pobočka klubu českého staváka na Moravě. Pobočka byla výborem Klubu českého staváka v Praze vzata na vědomí, ale oficiálně byla uznána později. Schůze se konaly měsíčně v počtu 20-30 členů v Přerově v centru železničních spojů Moravy. Prvním předsedou byl Drahomír Matějka a prvním jednatelem Jaroslav Řezníček.

Funkcionáři pobočky od roku 1952 do současné doby:

Předseda - Matějka, Horák, Škrkánek, Odstrčil, Ing.Gája

Jednatel - Řezníček, Hendl, Ing.Gája, Dobeš, Hladký, Pekárek, Verbík

Místa konání schůzí - Přerov, Bochoř, Prostějov, Míškovice, Tečovice

Místa konání výstav - Bochoř, Vyškov, Doloplazy, Prostějov, Lednice, Míškovice, Tečovice, Velké Pavlovice

Na schůze pobočky si chovatelé nosili své holuby do předem připravených klecí  na ukázku, prodej či výměnu. Minimálně jednou v roce se provádělo školení barev nebo typu českého staváka. Školení prováděl vzdělavatel pobočky klubu Jan Božák, posuzovatel holubů a chovatel českých staváků červených a žlutých ze Selešovic. Od roku 1979 tuto funkci převzal Ing. Miloslav Gaja, posuzovatel holubů a chovatel českých staváků červených. Tito jmenovaní prováděli posuzování holubů na výstavách a přehlídkách pobočky. Úroveň výstav byla vždy velmi dobrá a vždy dotována vkusnými čestnými cenami umně zhotovenými Jiřím Škrkánkem z Doloplaz – vynikajícím malířem českých staváků. Byl zakoupen putovní pohár pobočky, který je každoročně předáván na nejvýše oceněnou kolekci. Členové pobočky pravidelně obesílali celostátní výstavy českých staváků, pořádané každoročně Klubem chovatelů českých staváků. Rovněž se zúčastňovali v zastoupení pobočky na celostátních konferencích Klubu.

Po změně sídla pobočky z Přerova do Bochoře a později do Prostějova sílily tlaky, zejména starších členů ze severní Moravy, na obtížnost cestování a zvýšené náklady na dopravu. Proto v roce 1985 došlo k rozdělení pobočky na Jihomoravskou, předseda Zdeněk Odstrčil  a Severomoravskou, předseda Drahomír Matějka. Mimo uvedených funkcionářů obětavě zajišťujících chod pobočky je třeba ocenit také cílevědomou práci pokladníků a ostatních členů výboru a všech členů, kteří přispěli k udržení a rozšíření členské základny. Všichni zasluhují ocenění za významné zásluhy na rozvoji chovu českého staváka na Moravě.

Do galerie osobností ve šlechtění českého staváka na Moravě jistě patří Hendl, Škrkánek, Čepelák, Vylíčil, Rytíř, Horák, Zlatník, Motal, Machala,  Kašný. Tito a další nejmenovaní a méně známí chovatelé českých staváků na Moravě, kteří nebyli v naší pobočce jako Tomek Fr. ze Žďáru n.Sáz. a další měli vysoce prošlechtěné chovy.

Pro dokreslení podílu moravských chovatelů českých staváků bych chtěl uvést dva chovatele, kteří již nejsou mezi námi a kteří se podíleli na šlechtění českých staváků na Moravě. Je to Kašný Jan, který se podílel na vyšlechtění modrozeleného lesku na voleti u červených rovných a př. Zlatník, chovatel modrých sedlatých, který dal popud př. Šťastnému současnému členovi naší pobočky k vyšlechtění modrých sedlatých kapratých. Př. Šťastný tuto varietu vyšlechtil tak, že byla v roce 1985 zařazena do vzorníku jako uznaná varieta, za což mu patří poděkování, Historický úspěch pobočky je 2.místo v soutěži poboček v roce 1996. Úspěchy mají i dnešní členové na celostátních výstavách českých staváků a jejich jména jsou nám všem známa.

Mezi cennosti naší Jihomoravské pobočky patří kronika pobočky, po které se volalo z řad členů od roku 1972, kdy jsem se stal členem moravské pobočky a která byla založena z mé iniciativy v roce 1999 a stala se tak cenným materiálem pro naší i příští generace.

Za výrazně odborné literární práce považujeme od Severina Flory „Český holub stavěcí“ vydaný v roce 1921 a od Vojtěcha Mrštíka „Český stavák“ vydaný v roce 1946. Hodnota těchto publikací je nedocenitelná, jelikož vyjadřuje hluboké znalosti autorů o českém staváku. Severin Flora byl rodák z Vlkoše u Přerova a jeho dílo má nesmírnou hodnotu, zejména v dnešní době, kdy Klub se nachází ohledně nafukování v krizi a nenachází pochopení u představitelů ÚOK. Dovolte mi abych citoval z jeho publikace Český holub stavěcí, str.11-13, Kap.II, Vole: „Jak již bylo uvedeno v předmluvě, jest nafukování volete holubů  jedním z oněch výkonů, s nímž holub hledí dodati své postavě krásy. Je-li toto nafukování volete vlastností toho či onoho holuba, jmenujeme jej voláčem. Voláč ať druhu jakémukoliv, je vždy holubem vzácnějším – cennějším. Máme ovšem druhy voláčů, kteří pouze jen tím svým více nebo méně nafouklým voletem vynikají – bělohlávci, moravští kamzli, volatí sasíci a jiní, kdežto u jiných ku zvýšení ceny přistupují podmínky jiné jako postava, zbarvení, kresba (angličtí a francouští voláči, brněnští voláči). Vole krášlí postavu holuba a proto i náš český stavák musí býti z tohoto stanoviska posuzován a požadavek položen, by stavák měl vždy též své postavě přiměřeně veliké vole. Požadavek, by vole staváka bylo větší než on sám, je přímo směšný. Zjev, kdy stavák pro nafouklé vole nemůže se ani pohybovati a nucen na ocas se opříti, je přímo odpuzující.

Takový holub bývá zpravidla špatný letoun, špatný manžel, plodnosti velice pochybné a též jako pěstoun ceny velmi malé, neboť pro vole stále přefouklé se ani nazobati nemůže. Staré osvědčené přísloví všeho s mírou jest i zde vskutku na pravém místě.

Každý pěstitel staváka má uměti holuba nafouknouti, neboť tato dovednost umožňuje holuba správně oceniti. Nafukování volete jest jedna z jeho vlastností, které jemu ceny dodávají a musí býti tudíž i tato vlastnost správně oceněna, nikoliv však přeceňována“. Tolik citát.

Co k tomu dodat. Jen tolik, že je smutné, že po 80-ti letech nemáme u svých nadřízených ani tolik znalostí o plemeni než měli oni před založením Klubu.

Co bych si přál na závěr své zprávy na počest 80. výročí založení Klubu:

  1. aby došlo ke sjednocení názorů na šlechtění staváků v Klubu,
  2. aby stavění se stalo společným jmenovatelem pro všechny členy a chovatele českých staváků,
  3. aby byli nestavěcí holubi vyřazováni z chovů,
  4. aby se nám společným úsilím podařilo udržet českého staváka a ne českého voláče.

Tato přání však bude stát hodně úsilí zejména u funkcionářů klubu, ale pevně věřím, že se podaří českého staváka zachránit.

 

            Ing. Miloslav Gaja,

Míškovice 2004

Vzpomínky na založení a činnost oblastní pobočky na Slovensku

(Štefan Jurčo k 70.výročí založení Klubu)

            Jako zakladatel a dlouholetý předseda této pobočky rád vzpomínám na období roku 1973. V tomto období vrcholilo úsilí přítele Františka Sochůrka o rozčlenění Klubu na oblastní pobočky. Klub má v té době přes 500 členů, jejichž zájem již nelze z jednoho centra uspokojit. Již delší dobu se scházejí moravští chovatelé českých staváků v Přerově. Stejná snaha se projevuje i na Slovensku. Proto se v tomto roce schází několik nadšenců, chovatelů českých staváků, v interhotelu Krym, aby založili oblastní pobočku Klubu na Slovensku. Byli jsme první oficiálně ustanovenou pobočkou Klubu v Československé republice. Na této ustavující schůzi byl zvolen první výbor

  • předseda Štefan Jurčo
  • místopředseda Richard Babčan ze Solčian
  • tajemník Jan Nožka z Bratislavy
  • pokladník Ľuboš Nožka y Bratislavy
  • RK Emil Berko z Trenč. Strankolec

Zvolený výbor se s chutí pustil do práce. Prvořadým úkolem byl nábor nových členů a organizační upevnění pobočky. 23.března 1994 je svolaná první výroční členská schůze pobočky. Na této schůzi slovenské pobočky zastupuje hlavní výbor Klubu Ing. Župka, který zde informoval o schválení ustanovení Slovenské pobočky se sídlem v Bratislavě hlavním výborem Klubu. Bylo také přijato usnesení o prvé speciální výstavě pobočky v  Soľčanoch, okr. Topoľčany, a o družbě s oblastní pobočkou, která vznikla na Moravě. Za účelem zlepšení odborné a poradenské služby byla zřízena funkce důvěrníků pro středoslovenský  a pro východoslovenský kraj. Na této schůzi již byla také vyhodnocena první expozice českých staváků, kterou pobočka připravila v rámci Dunajské výstavy v Bratislavě, organizovanou ZO SZCH Bratislava Slovany, kde jsem po dlouhá léta předsedou. Všechny naše akce jsme se vždy snažili co nejvíce publikovat v chovatelských časopisech a také fotograficky zdokumentovat pro archiv pobočky. Při těchto výstavách nám poskytl velkou pomoc hlavní výbor Klubu. Zdarma na ně delegoval přední odborníky a posuzovatele českých staváků jako Ing. Sousedíka, Oldu Buřiče, Jana Hlávku a vzdělavatele Klubu, na slovo vzatého odborníka na české staváky, Mirka Nováka.  Při příležitosti těchto výstav jsme vždy organizovali členskou schůzi, kde jsme předávali čestné ceny, krásné vázy z Modranské keramiky a členové si odnášeli poznatky z odborného zhodnocení výstavy, které prováděli delegovaní posuzovatelé. Na pokyn hlavního výboru byla také v Bratislavě uspořádána celostátní výstava Klubu. Výstavnímu výboru předsedal předseda Klubu Valenta a spolu se mnou, jako předsedou Slovenské pobočky, výstavu organizoval. Měla dobrou úroveň a hodně pomohla k propagaci českého staváka a klubu na Slovensku. Práce se nám dařila. Jen odznaků klubu se u nás prodalo 2500 ks, pro klub to byl přínos 8000 korun. S mimořádným úsilím se na naší práci podílel tajemník pobočky Ján Nožka. Po období několika let byla naše pobočka hodnocena v Klubu jako nejlepší, dostali jsme finanční odměnu a já jsem byl jmenován čestným členem Klubu. Po naší dlouholeté dobré činnosti, přišly roky stagnace. Předsedou se stal Emil Berko, byla uspořádána pěkná výstava českých staváků v Trenčianských Stankovicích, ale přítel Berko byl stále více a více zaneprázdněn, na výkon funkce předsedy mu nezbýval čas. Předsedou byl zvolen přítel Gaško Vincent z Višňové ze Žiliny. Do Žiliny se přestěhovalo i sídlo pobočky. V roce 1990 z iniciativy Emila Berky byla slovenská pobočka přeorganizována na Slovenský klub chovatelů českých staváků se sídlem v Žilině. Změna byla projednána s předsednictvem Klubu v Praze, které po výměně názorů na další spolupráci souhlasilo. Pro některé členy to bylo zklamáním a přihlásili se za členy do jihomoravské pobočky. Největší radosti a chovatelským zážitkem je pro nás stále účast na celostátní výstavě Klubu, v současné době v Kolíně. Neujasněné vztahy a z toho vyplývající problémy s veterinární službou, nám v podstatě neumožnily účast na poslední výstavě.

            Přátelé, v tomto roce slaví staváčkářská rodina – 70.výročí založení Klubu.. Dovolte mi, abych jako zakladatel pobočky na Slovensku a dlouholetý člen Klubu, který považuji stále za mateřský Klub, blahopřál všem přátelům v Čechách a na Moravě, hodně zdraví a chovatelských úspěchů. Touto cestou děkuji předsednictvu Klubu, zejména jeho jednateli za úsilí, které věnují udržení naší další spolupráce, spolupráce ku prospěchu českého staváka. Hranice nás dělí, ale dlouholeté dobré přátelské a chovatelské vztahy, naše dobré šlechetné srdce, prostých Čechů, Moraváků a Slováků nás nikdy nerozdělí. Naše bratrství, dobrá chovatelská spolupráce, zůstane nám navždy v našich šlechetných srdcích, v naší živé paměti.

 

 

Štefan Jurčo,

Bratislava 1994

 

Pohled do minulosti českého staváka.

(Ing. Vlastimil Kohout k 70.výročí založení Klubu)

 

            Chov holubů se začal v našich zemích rozšiřovat již ke konci 18. století. Snad to byla postupně upadající moc pozemkové a církevní šlechty a rušení klášterů, co způsobilo, že chovaní holubi se rozlétli po střechách českých chalup a stali se oblibenými miláčky širších vrstev obyvatel. Že holubů v té době u nás přibývalo, dosvědčuje i vydání zákona z roku 1804, který přímo zakazoval chovat holuby na svobodě. Obdobně tomu bylo i v některých sousedních zemích, dokonce i s určitým časovým předstihem.

            V těch dobách a dlouho ještě potom nebyla u nás prakticky známa žádná specializace chovů, ale naopak hejna holubů představovala obvykle pestrou směsici různých plemen a kříženců. Kromě toho, jak se s rozvojem průmyslové techniky a obrodou českého národa ve druhé polovině 19.století otevíraly naše země okolnímu světu, pronikala k nám ze zahraničí celá pleáda dosud u nás málo známých plemen holubů, která pochopitelně ovlivňovala nejen domácí chovy, ale jistě i myšlení a vkus našich chovatelů. Běžná byla touha mnohých mít na svém holubníku takové rarity, které by udivovaly ostatní holubáře jak velikostí a zvláštností tvarů postav, zbarvením, či strukturou ozdob peří, nebo i např. zvláštním způsobem letu či vrkání.

            Brzy se však začala zejména u českých holubářů projevovat do značné míry svérázná obliba. Byli obdivováni a vyhledáváni holubi vynikající zvláštností letu, ať už to byli rejdiči kroužící vysoko v hejnech, nebo váliví rejdiči, či holubi stavěcí poskytující nadšeným holubářům nevídanou zábavu. Stejně tak okouzlovalo vkus o lahodilo oku našich chovatelů pozorovat ušlechtilé postavy nafukujících se holoubků a holubiček zejména pestrobarevných voláčů. Všechny tyto základní charakteristické vlastnosti jednotlivých plemen domácích holubů jsou pevně geneticky zakotveny a mají prastarý původ.

            Je pozoruhodné, že se právě u nás začalo posléze velmi cenit a rozšiřovat takové plemeno, u kterého se spojoval tak veliký souhrn představ o ušlechtilé kráse holubů s neobyčejnými zážitky chovatele, které mu skýtalo časté a hlučné bušení křídly tčchto holubů a jejich kolmé stavění křídel nad sebe za letu. Kdy a kde vzniklo toto plemeno, to nevíme a nemáme žádných historických dokladů o tom, zda naši chovatelé si v takovém rozsahu oblíbili tyto holuby již dávno známé z dřívějších dob, nebo zda se teprve postupně toto plemeno vytvářelo podle vlastních představ a obliby našich chovatelů. Avšak dost těžko si dovedeme představit, že by v tak poměrně krátké době mohlo vzniknout nové plemeno takových kvalit u nás již na samém počátku rozvíjejícího se holubářství.

            Právě tato otázka původu českého staváka trápila naše chovatele po dlouhou řadu let. Vedly se o tom ničím nepodložené a často nacionalisticky podbarvené diskuse, které zanášely do řad chovatelů českého staváka moc zlé krve, odváděly od činorodé práce a zaváděly na scestí. V odborném tisku prezentované domněnky Petra Bubláka o dlouhodobé selekci staváků ze zdivočelých kříženců, jakož i dohady Antonína Krále o úspěšném výsledku křížení starokmenného voláče s holandským tleskačem, se v dalším vývoji ukázaly zcela nepodložené a neprokázané.

            Naproti tomu velmi kladnou úlohu sehráli ti autoři, kteří dokázali objasnit a zevšeobecnit užívání již dávno známého pojmu „stavák“. I když může být pravdou, že první zmínky o stavácích, jak je líčí ve své knize z roku 1862 „Holubářství v Čechách“ Fr. Špatný, mohou být poplatné nedokonalému překladu ze zahraniční literatury, je však bez pochybností, že se v té době pojmy stavěcí holubi a staváci již znaly a užívaly se. Dnes nevíme, jakým holubářským odborníkem byl v té době autor Fr. Špatný, ale vděčíme mu za to, že vydal první českou knihu o holubech, kde se zmínil o stavácích a uvedl, již tehdy širokou paletu jejich zbarvení.

            Píše doslova:

            „Stavěcí holubi, staváci, štajgři, kteří jen po ocase jezdí, jsou druh malých nevolatých holubů,  kteří       jsou buď jako dominikáni znamenáni, nebo strakatí, černí, žlutí, modří, bílí a červení.“

            Avšak dochovalo se rovněž i to, že již v prvé polovině 19. století byli na Náchodsku chováni staváci černí, tehdy ještě s černým zobákem. S nimi se tu pak údajně objevili i žlutí a červení a ve druhé polovině onoho století staváci bílí, bělokosí, později i podkováci s půlměsícem na krku a rezavými pruhy na křídlech a potom ještě i modří a kaštanoví. V té době již také vynikalo chovem českého staváka i Opočensko, Třebechovicko a  Rychnovsko.

            Jak skutečně vypadali staří staváci kolem roku l870, to nám popsal ve svých vzpomínkách Vojtěch Symon z Nymburka takto:

            „Starý český stavák - postava statná, nepříliš dlouhá, klínovitá, nepříliš fouklý, tělo vpředu široké a prsnaté, křídla k tělu přilehlá, kratší než ocas, nohy nízké, zobák kratší, u kořene silnější.“

            Tehdy se žádalo, aby stavák dobře stavěl. Na vše ostatní se zřetele nebralo. Staváci se sice s oblibou rozmnožovali, ale odborně se nijak nezušlechťovali. Často nezáleželo ani na tom, byl-li červený holub v páru s modrou holubicí a bílá holubice s černým holubem apod. Mnohému chovateli stačilo, aby každý jeho stavák dobře stavěl a hezky se nafukoval. Nezáleželo mu na tom, je-li černý holub nahnědlý nebo našedlý, je-li červený holub na voleti zelený, na ocase šedomodrý atd. Také se nedbalo na to, mají-li staváci bledé oko, tmavý zobák nebo jinou vadu a přece i tací byli mnohými považováni za pěkné holuby.

            Někteří pamětníci potvrdili, že se v různých oblastech Čech chovali sedlatí staváci, tehdy nazývaní kamzli, již kolem roku 1860. Také později známý chovatel českých staváků Jos. Císař zveřejnil údaj o tom, že se u nás vyskytovali plši a modráci již v roce 1866.

            Ale právě kolem roku. 1870 se k nám začala šířit některá okrasná plemena holubů nestavěcích, a to voláčů anglických, francouzských, pomořanských a jiných. Ta očarovala některé chovatele staváků natolik, že je nerozvážně párovali se staváky, aby jim dodali štíhlost, délku, dlouhokřídlost, volatost a vysokou nohu.

            Přes takovéto nepromyšlené zásahy si zachovali naši čeští staváci svou krásu, rozmanitost barev a kreseb a především svůj dominantní let. Nadále uchvacovali svou jedinečností srdce stále většího počtu zanícených českých chovatelů, kteří se často nedovedli s nimi rozloučit, ani když byli nuceni opouštět svou vlast. A tak především s vandrujícími řemeslníky se dostává český stavák do sousedních rakouských a německých krajů a s vystěhovalci dokonce až do Ameriky. Z těch dob je také známo, že se přes Šumavu a Krušné Hory s holuby čile obchodovalo. Avšak ani za hranicemi se český stavák neztratil, ale naopak se stal zároveň i výchozím materiálem pro obdobná další stavěcí plemena holubů.

            Již v roce 1876 údajně vyvezl do Amerikv české staváky chovatel Dudík. Také rodina Koťánů z Rašovic na okrese Rychnov nad Kněžnou chovala červené, modré a černé staváky a v roce I883 se s nimi vystěhovala do Ameriky. 0 jejich červených stavácích se dochovalo, že jejich vole bylo na slunci zlatého lesku, kdežto celé tělo vyjma konce křídel bylo téměř krvavé s leskem aksamitovým. Měli červený téměř průsvitný zobák a karmínově vroubené oko. Doma pokračovatelem v tomto chovu byl pak rolník Václav Vanický z Borohrádku, který se potom stal spolu s F. Korábem z Velin u Hořic a Sev. Florou z  Rychnova nad Kněžnou jedním z nejvýznamnějších chovatelů staváků ve východních Čechách.

            Ve své monografii  Sev. Flora uvádí, že no přestěhování do východních Čech v roce 1897 našel už zde staváky rovné, lysé, tygry, plchy, žemláky a bělokosy. Ke konci 19. století byli rovněž i v Polabí nejvíce rozšířeni rovní a lysí všech barev. V tu dobu známí chovatelé zde byli Chovanec, Chudoba, Čepička, Borský a Šťastný z Nymburka. V okolí tohoto města se chovali i plši, žemláci a plamínci. Modré staváky choval v Lysé nad Labem F. Kolář. V blízkosti Prahy měl pěkné lysáky kovář Matějka a sedlaté staváky B. Spudil.

            Jak je patrno, doma se mezi chovateli českých staváků již začali objevovat chovatelé, kteří úspěšně zušlechťovali své chovy a dosahovali významných úspěchů ve vyhraněnosti elegantních postav staváků, ustálenosti kreseb a pěkných barev a lesků. Chov staváků si tak postupně získával oblibu v pestré paletě rozmanitých variet a začal pronikat i na výstavy.

            První česká výstava holubů byla pořádána v roce 1894 v Radotíně u Prahy, kde vystavovali 140 párů chovatelé převážně z Prahy. Zda na této výstavě byli vystaveni i staváci, se zpráva nedochovala. Ale o rok později pořádal v Praze na Výstavišti v Průmyslovém paláci svou výstavu Zemský spolek pro chov drůbeže a ochranu ptactva v Čechách, kde bylo poprvé vystaveno 8 českých staváků, z toho vystavoval čtyři J. Kessler z Prengeisenu, tři Adolf Doležal z Brna a jednoho Haas rovněž z Brna.

            Jakmile se objevili staváci na výstavě, bylo nezbytné unifikovat pojmy a základní požadavky na jejich kvalitu. V tom sehrál tehdy nejvýznamnější roli profesor Karel Jiroušek, který v roce 1897 využil toho, že začal vycházet obrázkový časopis Svět zvířat, kde hned v prvním čísle na předním místě uveřejnil článek „Český stavák“, v němž vyjádřil základní chovatelský požadavek takto:

            „Velmi známé jest v Čechách jméno stavák, takže tento druh se právem považuje za zcela všední. Pochází to odtud, že každý rozumí tím jménem něco jiného. Jeden myslí, že dovede se takový holub na střeše pěkně postaviti, druhý míní tím názvem holuby vysoké pružáky a jiné toho druhu. Jiný konečně holuba takového, který tluče silně křídly. Poslední názor jest nejvíce pravděpodobný, ale přece ještě kusý, neboť silné tlučení ještě neodpovídá názvu „stavák“. Slovo stavák musíme správně odvozovati od stavění křídel do výše při letu. Stojí zato podívati se na takovýto dobrý pár holubů stavěcích, když se rozlétnou ve velké prostoře. Po každém rozmachu křídly slyšeti silné rány, kterých žádný jiný holub křídly svými není s to způsobiti, ale také po každém větším rozmachu křídly nutí se pravý a dobrý stavák, aby křídla ve výši nad sebou těsně k sobě postavil, takže zdá se nám dívajícím se naproti pravý·holub tohoto druhu jakoby jednokřídlý, neboť od ramen až ke koncovým brkům mají splynouti a také splynou křídla v jedno. Ovšem nutno říci, že ač holub dosti znám jest, po Čechách málo poměrně se nachází takých, kteří by měli tuto vlastnost úplně vyvinutou. Někdy se stává i u dobrých, že mají křídla v prostředním kloubku velice poddajná a tu při stisknutí křídel konečky pro pružnost svou odchylují se po sražení od sebe; vada ta velice nepatrná, která naopak mnohým pěstitelům se líbí. Dle našeho mínění jest to přeci jen vada.“

            Tato iniciativa profesora K. Jirouška sehrála v dalším vývoji rozhodující roli, neboť vedeni ideou dokonalého stavění se sjednocovali chovatelé všech variet staváka a nedošlo k tomu, aby stále více oblíbená sedlatá kresba šla vlastní odchylnou cestou. Dalším pozitivním jevem bylo to, že při zdůraznění požadavku dokonalého letu si začali chovatelé staváků uvědomovat skutečnost, že ostatní nestavěcí plemena chovaná společně se staváky narušují a nepříznivě ovlivňují jejich výkon ve stavění a začali přecházet ke specializaci chovu. Postupně se dokonce stávalo hanbou chovatele, měl-li na holubníku mezi staváky i jedince jiného plemene. Toto dále urychlovalo proces zkvalitňování celkového chovu staváka a přispělo k jeho dalšímu rozšíření.

            Druhá polovina 19. století byla skutečně obdobím nejen rychlého rozšiřování chovu staváků v našich zemích, ale také pokusů o křížení, zdokonalování kreseb a vytváření nových variet. Nevhodné křížení přinášelo často zhoršení barev, čistozobosti, očí apod. Zato vitalita, reprodukční schopnost a let se udržovaly stále na vysoké úrovni. Po řadu let hrál v tom významnou úlohu právě časopis „Svět zvířat“. Byla zde opublikována celá řada odborných článků o českých stavácích, fotografií, referátů z výstav a hlavně inzerátů, kde se nabízeli k prodeji černí a červení lysáci, žlutí čistozobí, modří lysí, bílí žlutopruzí, kamzli, myšáci se zeleným leskem, šimlové černopruzí se zeleným voletem atd.

.         Specializovaní chovatelé českých staváků navazovali mezi sebou styky a začali se sdružovat. A tak již v roce 1908 byl ustaven v Chocni „Klub východočeských pěstitelů staváků bělokosých“, který se později přemístil do Týniště nad Orlicí. Jeho členy byli chovatelé Flora, Vanický, Koráb a další. Toho roku konal Klub pěstitelů  holubů v Království Zemském, jehož členy byli chovatelé i českých staváků J.Vodička, S.Flora, A. Kuba, A. Frank a další, svoji druhou výstavu holubů na Střeleckém ostrově. Zde již vystavoval S. Flora pěknou expozici českých staváků bělokosých, která byla na této výstavě vyznamenána. A tak se postupně výstavy holubů v Praze staly významnými mezníky ve vývoji českého staváka vůbec, neboť na těchto výstavách byli staváci vystavováni stále ve větším počtu a získávali si všeobecný obdiv a ocenění.

       Nejenom to. Řada chovatelů českých staváků se stala v té době předními organizátory holubářství u nás. Na V. odborné výstavě holubů v Praze v roce 1911 působil jako předseda správního výboru výstavy Ant. Král. Vystavoval zde sedlaté staváky J. Vodička a plamínky J. Voráček.

       V roce 1913 Klub pěstitelů holubů v Království českém rozšířil svou působnost a přijal název „Zemský Klub pěstitelů holubů pro Čechy, Moravu a Slezsko“. Jeho členy byli tehdy Srkal, Fleschner, Frank, Kuba, Vodička, Voráček, Král a další chovatelé českých staváků. Na sjezdu tohoto klubu byl také dne 16. května 1913 přijat první standard českého staváka. Jeřábek ve své knize uvádí, že to byl vlastně sjezd pěstitelů staváků v Praze. Tento zemský klub ještě v tom roce uspořádal v Praze svou jubilejní výstavu.

            Přijatý standard žádal, aby stavák stavěl a byl pěkně volatý, postavu měl mít statnou, dlouhé a táhlé tělo mělo vyniknout zvláště při fouknutí, přičemž delší holubi měli přednost (délka však uvedena nebyla). Zobák se žádal červenožlutý (jako mrkev), u černé a modré barvy byla přípustná na konci černá skvrna (ne přes 1/3 zobáku), u černých tygrů tmavý zobák, u černých a červených plamínků horní polovina zobáku tmavá. Oko výrazné, zřítelnice tmavá, duhovka a masitá obruba oka červená (růžová), sedlatý a plamínek oko celé tmavé. Nohy bez. rousů karmínově zbarveny, u starších tmavší; vyšší noha měla přednost. Vole od hrudi se rozšiřující do středu, načež k zobáku ho mělo v polovině ubývat a mělo býti táhlé. Barva čím sytější, tím cennější holub. U černé barvy lesk po celém těle zelený přecházející při pohybech do fialova, u červené lesk na voleti v tónu základní barvy, u modré vole brčálově zelené, u bílé na voleti lesk stříbrného zbarvení a u žluté stejnoměrné zbarvení bez zeleného nádechu. U jednotlivých kreseb byl stanoven nejen standard, ale i hrubé a malé vady.

            Jednotný vzorník byl pro další zušlechťování českého staváka významným činem. Zájem holubářské veřejnosti o chov staváků v našich zemích neustále rostl. Významnou měrou k tomu přispíval časopis „Rádce z Předmostí na Moravě“, který právě v roce 1913 začal vycházet a od samého počátku po řadu let popularizoval tento chov u nás a dokonce významnou měrou ovlivňoval jeho vývoj zejména v době, kdy vedl odbornou rubriku holubářství Vojtěch Mrštík.

            Bouřlivý a plodný rozvoj odborné a organizační činnosti silně narušila první světová válka. Chovy holubů včetně českých staváků byly zdecimovány. Chovatelé odcházeli do války a mnozí se již nevrátili. Chovy holubů byly likvidovány nejen pro nedostatek krmiva, ale i v důsledku nedostatku potravin mezi obyvateli. Ale i tak těžkou dobu český stavák přežil, aby po válce jeho chov nabyl nového obrovského rozmachu.

            Díky již existujícím holubářským spolkům se začali chovatelé v novém státě znovu organizovat a zachraňovat ze zbylých trosek vše, co mělo naději dát příštím chovům dobrý základ. A tak již v lednu 1920 na valné hromadě nymburského spolku se holubáři znovu široce zabývali standardem českého staváka a vzpomínali na staré chovy. V následujícím roce pak došlo v Jičíně k založení „Severočeského holubářského klubu - Jičínský stavák sedlatý“, jehož předsedou se stal Jindřich Vodička.

            Sev. Flora vydal v roce 1921 svou monografii „Český holub stavěcí“. V Praze byla obnovena tradice holubářských výstav. Prvá se konala v restauraci Urania a došlo  na ni k vyloučení páru modrých sedlatých, protože neměli kapku, i když nebyla dosud vydána kniha standardů. Řada lidí se stěhovala v tomto období na Slovensko a na Podkarpatskou Rus a s nimi se český stavák rozšiřoval i do těchto východních oblastí vytvořeného společného státu.

            V těchto poválečných letech došlo u nás k dosud nebývalému rozvoji holubářství a budování rozsáhlé  holubářské organizace, která v následujícím období povznesla chov holubů v Československé republice na evropskou úroveň. V roce 1922 byl založen Československý svaz spolků holubářských se sídlem v Praze. Vznikala řada holubářských spolků a byly zakládány speciální kluby. Byly založeny holubářské spolky např. v Českých Budějovicích a v Rakovníku a Speciální klub pěstitelů českých bubláků a českých čejek v Praze, Klub pražských rejdičů, Klub chovatelů moravských pštrosů v Brně a Československý svaz spolků pěstitelů poštovních holubů.

            A tak také v dubnu roku 1924 bylo z iniciativy profesora Al. Strnada a Vojtěcha Mrštíka uveřejněno v časopise „Farma“ provolání „pěstitelé staváků, utvořte spolek!“ Po té redaktor tohoto časopisu Čeněk Novotný vyvolal jednání o založení speciálního klubu chovatelů staváků pro Prahu a okolí. Tuto akci podpořili v časopisech „Farma“ a „Zvířena“ svými články tehdy již známí přední chovatelé staváků jako byl prof. Strnad, Mrštík, First, Frank, Kuba, Sagasser a další.

            Hned na to 18. května 1924 se sešli nejnadšenější chovatelé staváků na své první poradní schůzi v Praze v restauraci „U Burešů“, které předsedal učitel Antonín Frank. Zde byl ustaven přípravný výbor pro založení klubu ve složení Ing. Bambásek, A. Kuba a Č. Novotný. Přípravný výbor se sešel 24. května 1924 v kavárně „Na Palmovce“ a začal pracovat. Projednal především otázky stanov a organizace připravovaného klubu. Na 10. srpna 1924 svolal ustavující schůzi klubu. Zúčastnili se jí mimo předních pražských chovatelů i Frant. Hudec, Jaroslav Honzák a zástupci nejen Klubu východočeských pěstitelů staváků bělokosých z Týniště nad Orlicí a severočeského holubářského klubu Jičínský stavák sedlatý z Jičína, ale i zástupci holubářských spolků z Kladna, Nymburka a Rakovníka. Ale protože se přihlásilo do připravovaného klubu již přes sto chovatelů staváků z celé republiky, bylo rozhodnuto ustavit klub pro celou ČSR.

            Jakmile byly úředně schváleny navržené stanovy, byla svolána na 20. září 1924 do Prahy ustavující valná hromada klubu, která. se konala toho dne v restauraci „U Pinkasů“. Pro chovatele českých staváků to byla velká událost. Valnou hromadu řídil Fr. Fürst, který předal slovo A. Kubovi a ten slavnostně oznámil, že byly stanovy klubu schváleny a že tedy začíná oficielně působit „Klub pěstitelů českého staváka sídlem v Praze“.

            První výbor byl zvolen aklamací v tomto složení:

 

předseda                     - Sagasser

I. místopředseda         - Šperlink

II. místopředseda

za Slovensko               - Pavlovič

jednatel                       - A. Kuba

pokladník                    - F. Hudec

členové výboru           - Ing. Bambásek, A.Tůma, A. Frank, V. Bílý, F. Fürst, Č. Novotný

revizoři účtů                - K. Lippert a J. Honzák

            Bylo usneseno přihlásit klub za člena Svazu spolků holubářských. Za základní směrnici pro činnost klubu byl přijat „Pěstitelský řád“ v tomto znění:

            1.Každý člen našeho klubu věnuj se chovu stavěcích holubů specielně, zušlechťuj jej v letu, postavě, kresbě tak i barvě.

            2.Mějme stále na zřeteli, že sebekrásnější stavák, pakli nestaví, není žádným stavákem.

            3.Povinností každého člena klubu jest vadně létající holuby odstraniti z chovu.

            4.Odchov nutno kroužkovati řádnými uzavřenými kroužky klubem uznanými a o celém chovu vésti přehledné rodokmenné záznamy.

            5.Povinností každého člena klubu jest každou výstavu klubem pořádanou nebo i výstavu cizí, na níž se klub neúčastní, materiálem prvotřídním obeslati.

            6.Obesílá-li člen klubu výstavu ať již kdekoliv, nechť důrazně žádá, aby v katalogu vedle adresy uvedeno bylo i členství našeho klubu.

            7.Členové klubu mají se navzájem podporovati a jeden druhému přenechávati chovný materiál za přijatelnou cenu.

            8. Při prodeji holubů je svatou povinností každého člena počínati si co nejseriozněji a veškeré odstraňování vadných peříček a umělé zakrývání vad není přípustným pro členy našeho klubu.

            9.Doví-li se některý z členů o pěkných stavěcích holubech, ať již barvy jakékoliv, nechť je, je-li jejich cena přijatelná, koupí, byť by i nebyl sám pěstitelem podobné variety, poněvadž jiný z členů klubu podobné kusy třeba marně hledá.

            10.Klub sestaví v zájmu povznesení letu stavěcích holubů zvláštní komisi, která bude časem navštěvovati chovy  jednotlivých členů, by se přesvědčila o celém chovu, hlavně o letu a dala případné pokyny hlavně pěstitelům mladším. Vyjděme proto oné komisi co nejkolegiálněji vstříc, poněvadž nebude se jednati o žádnou „sekaturu“ členů, nýbrž jen o seznání letu, chovu a udělení praktických chovných pokynů.

            11.V celém klubovém jednání není přípustno vynášeti některou varietu stavěcích holubů nad jinou a pohlížeti na odrůdy méně pěstované a třeba i dosud málo propěstované jaksi „s patra“, poněvadž všechny variety jsou stejně cenné a všechny mají stejné existenční právo.

            12.Má-li některý z členů něco pěkného k prodeji, nechť to oznámí jednateli klubu, by cenný materiál zůstal pokud možno jen v rukou. členů klubu.

            Tato předsevzetí vložená do vínku ustaveného klubu udávala nejen pravidla pro družnou spolupráci členů klubu, ale zároveň i základní směr správného prošlechťování českého staváka do budoucnosti. Historie potvrdila, že ustavením speciálního klubu a vyřčením pro všechny členy srozumitelné směrnice další práci byl položen základ pro ujednocené, dlouhodobé a cílevědomé zušlechťování tohoto jedinečného domácího plemene holubů. Málokdo si tehdy uvědomoval, že začala vlastně nová historická epocha v našem holubářství, ve které se náš český stavák dostane na přední místo mezi všemi ostatními u nás chovanými plemeny holubů. Chov českého staváka pod kuratelou členů svého speciálního klubu nastoupil ve svém dalším vývoji novou cestu, která vedla k velikým úspěchům, ale i k řadě chyb a zklamání.

            Dne 26. září 1926 konal Československý celostátní svaz spolků holubářských, jehož byl klub členem, svou I. mimořádnou valnou hromadu, která odmítla krajové označování variet, jako např. jičínský stavák sedlatý, nymburský plamínek apod. a rozhodla jednou provždy, že oficiálním názvem staváků je jen „český stavák“.

            Celostátní výstavy holubů pořádané tímto svazem v Praze měly mimořádný vliv na rozšiřování chovů holubů v našem státě a pozice českých staváků mezi nimi rostla. Stoupala i prestiž klubu, který od samého počátku usiloval o zdokonalení posuzovatelské činnosti na těchto výstavách. Na návrh Ant. Kuby schválila členská schůze klubu bodový systém pro posuzování českých staváků, podle kterého byli pak na 4. celostátní výstavě v Praze v roce 1926 čeští staváci posuzováni. Rovněž  tak v roce 1927 na 5. celostátní výstavě holubů se opět čeští staváci oceňovali podle tohoto bodového systému.

            V roce 1927 byla také vydána Čs. celostátním svazem spolků holubářských "Kniha standardů holubích plemen" a "Průvodce plemen holubů". Mimo to Klub pěstitelů českého staváka vydal svým nákladem  první vzorník českého staváka, který prakticky nebyl měněn ani  doplňován až do roku 1949.

            Řada posuzovatelů měla k bodovému systému své výhrady. Proto v říjnu 1928 svolal Čs. celostátní svaz spolků holubářských sjezd chovatelů českých staváků, na němž přednesl A. Kuba jako tvůrce bodového systému oceňování českých staváků důvody vznesené pro i proti tomuto způsobu a navrhl, aby bodovací systém byl prozatím zrušen až do doby našeho vyššího poznání. Přesto však na 6. celostátní výstavě holubů v Praze v listopadu 1928 byli opět čeští staváci posuzováni ještě bodovým způsobem.

            V následujícím roce bylo na valné hromadě svazu přece jen usneseno doporučit Klubu pěstitelů českého staváka, aby upustil od  posuzování holubů bodovým způsobem. Ant. Kuba sám doporučil, když to dělá posuzovatelům potíže, aby byl tento způsob bodování dočasně     zrušen. Karel Král vysvětlil, že bodový systém není příčinou zdlouhavosti při oceňování holubů, ale to, že se mnozí k posuzování nedostaví a pak ti co přijdou, jsou přetíženi prací za ně. Rozhodnutí o zrušení bodovacího systému bylo krokem zpátky, který vedl k obnově benevolentního posuzování.

            V klubu se na členských schůzích konaly přednášky a vedly se vážné diskuse o tom, jak má český stavák vypadat. Klub měl na počátku roku 1929 již 137 členů a během roku se přihlásilo 14 nových. Na základě usnesení členské schůze odpověděl časopise Ant. Frank na článek Sev. Flory „Jaké staváky možno pěstovat“. V květnu se konala v Praze Hospodářská výstava, kde mezi 57 červenými staváky bylo údajně ještě 11 s hrubě zelenými volaty. Avšak čeští staváci byli v roce 1929 vystavováni i na VI. mezinárodní výstavě drůbeže v Budapešti, kde kolekce českých a slovenských holubů získala čestný diplom a po jedné zlaté, stříbrné a bronzové medaili.

            Ke konci roku ve dnech 7.- 9. prosince 1929 uspořádal klub  v Praze v Uranii svou   I. samostatnou speciální výstavu českých staváků, kde bylo vystaveno 642 holubů. Výstavní výbor utvořili tito členové: A. Frank, A. Kuba, F. Griesmann, F. Proněk, B. Valenta,  J. Bartoň,  MUDr J. Dvořák, J.  Honzák,  J. Miksa,  J. Pohl,  J. Prostředník, J. Sagasser, B.Středa, O. Šulc a F. Tůma. Tato první speciální výstava byla po všech stránkách tak úspěšná, že dlouho potom nebyla překonána. Svaz udělil klubu za tuto výstavu následně k rozdělení 10 zlatých medailí, 20 stříbrných a 20 bronzových a 20 svazových diplomů. Zlaté medaile za vystavené holuby pak obdrželi: F.  Schovanec, J. Slabý, A. Kuba, J. Vágner, A. Frank, H. Chudoba,  J. Kolštrunk, J. Hynek, F. Proněk a M. Čížek. Ant. Frank se medaile vzdal ve prospěch F. Hudce.

            Tím byla vlastně zahájena dlouhodobá tradice speciálních výstav českých staváků, která po dlouhá desetiletí ovlivňovala rozhodující měrou vývoj chovů českých staváků v našich zemích. Tyto výstavy udávaly nejen směr dalšího prošlechťování tohoto plemene, ale později se staly každoročními přehlídkami dosažených  úspěchů jak jednotlivců, tak celých oblastí a dokonce i místem pro jejich vzájemnou soutěž.

            Po výstavě byl na počátku roku 1930 zvolen do čela klubu Ant. Frank. Úspěch vyvolal příznivou náladu a začala se připravovat  účast na Světovém drůbežnickém kongresu v Londýně, kde bylo pak vystavováno 9 variet českého staváka. Došlo však k velkému rozčarování, neboť zájem o tyto naše holuby byl na mezinárodním fóru velmi  malý. Následně se hledaly a rozebíraly příčiny a docházelo se k závěru, že český stavák dosud nedosahuje mezinárodní úrovně, zejména  pokud jde o perlové oko, volatost a dokonalost kreseb. Naproti tomu se začaly znovu ozývat hlasy o bezesporném původu tohoto plemene u nás a že nikdo jiný než my nemůže ovlivňovat jeho standard.  Tím se zase na dlouhou dobu dostal český stavák do mezinárodní izolace. Současně se však ozvaly i první hlasy upozorňující na to, že  se klub zpronevěřuje základnímu požadavku, kterým je správný let a  dokonalé stavění. V roce 1931 začal vycházet časopis „Československý  holubář“, kde K. Lafek z Mělníka zveřejnil článek „Zachraňte české  staváky!“ 

             Avšak situaci mnohem více komplikoval nepříznivý vliv hospodářské krize. Klub měl již sice 170 členů, ale členské příspěvky zaplatilo jen 90. Pro opětovné neplacení příspěvků muselo být 12 členů vyškrtnuto z klubu. Zároveň bylo přijato usnesení členské schůze      nekonat speciální výstavu pro nepříznivé poměry. Schůze klubu navštěvovalo jen 9 až 15 členů, kteří byli nuceni tak překonávat veškeré obtíže.

            Přesto dále pokračovala plodná diskuse o zdokonalování chovu  českého staváka nejen v klubu, ale zejména na stránkách odborného tisku, především v časopisech Rádce z Předmostí a Čs. holubář. Objevovaly se zdařilé fotografie a zájem o české staváky neupadal. Na celostátní výstavě drůbeže, holubů a králíků a odborných potřeb, která se konala v listopadu l932 v Průmyslovém paláci na Výstavišti  v Praze, bylo vystaveno 583 českých staváků. Český stavák černý sedlatý Jaroslava Hanouska  z Nového Bydžova byl zde uznán za nejlepšího sedlatého staváka.

            Na valné hromadě 8. ledna l933 byl nucen se pro nemoc omluvit předseda klubu A. Frank  a za nového předsedu byl zvolen A. Kuba. Plodné diskuse pokračovaly dále jak na členských schůzích, tak v časopisech a chov českého staváka byl více a více popularizován zejména zásluhou Vojtěcha Mrštíka. Získávaly se chovné páry pro Slovensko a Slezsko, aby i tam rychleji český stavák pronikal mezi chovatele holubů.

            V prosinci 1933 uspořádal klub v Praze na Výstavišti II. samostatnou speciální výstavu českých staváků, kterou obeslalo 67 vystavovatelů 463 holuby. Výstava měla svůj úspěch, ale skončila pro klub finančním. schodkem 856,35 Kč. Uděleno bylo 154 I. cen, 176 II. cen, 66 III. cen a 17 holubů zůstalo neoceněno.

            V časopise Rádce z Předmostí byla zveřejněna výzva klubu „Všem pěstitelům českého staváka“ s požadavkem sdělovat klubu své názory na nové přepracování standardu Českého staváka. A tak rok 1934 probíhal ve znamení návrhů na opravy standardu českého staváka. Řešily se otázky málo chovaných variet, především plchů, žemláků a penížků. Klub vypsal zvláštní odměny na chov plchů a žemláků. Byl projednán návrh rakovnického klubu na standard bělopruhého staváka. Známý chovatel F. Hudec byl požádán, aby sepsal standard baboráka, Červinka z Nymburka o popis žemláka a klub v Týništi nad Orlicí   o popis penížků a sdělení, kdo je chová.    

            V únoru 1935 byl na valné hromadě klubu zvolen předsedou  J. Bartoň. Diskuse ke vzorníku dále pokračovaly, zejména k jednotlivým varietám. Klub obdržel a projednal opravné návrhy nejen ke standardu žemláků, ale i tygrů a sedlatých. V dubnu pak na členské schůzi za přítomnosti tajemníka svazu Jindřicha Voráčka byl projednán celkový návrh na úpravu vzorníku a jeho definitivní znění bylo schváleno na příští členské schůzi a následně předloženo svazu. Po jeho definitivním schválení byl vzorník českého staváka vytištěn na náklad klubu. Jako kapesní příručka, aby jej měl každý člen k dispozici. V tomto vzorníku bylo ještě jako velká vada uvedeno i vadné stavění.

            V dubnu 1936 se vzdal funkce předsedy klubu J. Bartoň a na mimořádné valné hromadě byl zvolen předsedou opět Ant. Kuba a místopředsedou 0. Volf. Bylo rozhodnuto obeslat světový kongres v Lipsku. Tam pak vystavovali české staváky Zavadil, K. Král, Rákos, Hanousek,   Červinka a B. Kratochvíl. Jako delegát klubu se zúčastnil kongresu J.Bartoň.                          Zájem o práci v klubu začal přechodně upadat. Platících členů zůstalo jen 80 a schůze byly jen slabě navštěvovány. Avšak přes všechny obtíže byla díky obětavosti funkcionářů udržována činnost stále na dobré úrovni. Konaly se odborné přednášky vedené na schůzích J. Bartoněm. Avšak mezi členy docházelo často k vážným neshodám, které brzdily rozvíjení plodné práce a měly za následek, že z klubu odešli i významní chovatelé českého staváka jako J. Čepelák,  J. Miksa, J. Kolštrunk, ale i sám Vojtěch Mrštík.

            V listopadu 1936 uspořádal svaz v Praze na Výstavišti celostátní výstavu holubů, kterou bylo vzpomenuto patnáctileté výročí jeho založení. Čestným předsedou této výstavy byl jmenován Antonín   Frank. Vystaveno na ní bylo 445 českých staváků. Potom na valné hromadě v únoru 1937 byl zvolen předsedou klubu Boh. Valenta. Ten se obrátil s osobní výzvou ke spolupráci na dřívější členy klubu známé svou aktivitou. Zájem o chov českého staváka byl stále udržován na stránkách odborných časopisů. Ke konci roku byla svolána opět valná hromada klubu, na níž byli jmenováni čestnými členy klubu Ant. Kuba, Josef Bartoň a Josef Vágner.

            Přišel rok 1938, ve kterém se měly konat v Praze dvě výstavy holubů, a to v květnu a na podzim. Nekonaly se, neboť události ohrožující existenci  našeho státu to nedovolovaly. Za této situace se klub rozhodl věnovat na obranu státu 1 000 Kč a členové si slíbili navzájem, že zůstanou věrni chovu českého staváka za všech okolností. Na valné hromadě v lednu 1939 byl zvolen za předsedu klubu Josef Zavadil. Bylo to 15 let od založení klubu, kdy začínalo těžké období německé okupace a nové světové války, která měla postihnout i naše země. V době národnostního útisku se stal chov českého staváka národní hrdostí. Chovatelé dělali vše pro to, aby zvýšenou aktivitou byl udržen zájem o chov českých staváků i speciální klub jeho chovatelů. V květnu 1939  bylo však na Hospodářské výstavě v Praze vystaveno již jen 109 českých staváků.

            Na mimořádné valné hromadě svazu dne 4. června 1939 byl přijat nový název „Ústřední český svaz spolků holubářských sídlem v Praze“, jehož předsedou nadále zůstal J. Voráček. Svaz vydal k 15. výročí  založení klubu prohlášení: „Dobré práci zdar!“ Tím byla práce klubu oceněna. Avšak přestal vycházet časopis Československý holubář vydávaný v posledních dvou letech pod názvem „Chovatelské rozhledy“. Ale v Rádci z Předmostí nadále byly otiskovány odborné  články o českém staváku od Jana Švehly, Václava Holana, Jaroslava Hanouska, Františka Bejčka, Bohumila Valenty a Václava Wodáka.

            Nastala zvláštní situace. Německé okupační  úřady vydaly přísné nařízení, že nikdo bez povolení těchto  úřadů nesmí chovat holuby a že každý chovatel holubů musí být povinně organizován v některé z chovatelských organizací. Tím mimoděk napomohly k posílení organizovanosti chovatelů holubů. Do holubářských organizací přišla řada nových zejména venkovských chovatelů včetně mladých, kteří tak získali právo na odběr kroužků a začali si své chovy zvelebovat. Vzájemným poznáváním a výměnou zkušeností hlavně s přílivem nových členů se zvýšila i aktivita těchto organizací. To mělo i určitý příznivý vliv na chov českého staváka, jako i na práci v klubu.

            Významné bylo to, že časopis Rádce z Předmostí stále umožňoval v maximální možné míře popularizovat chov českého staváka. J. Volejník se znovu pokusil v tomto časopise obrátit pozornost i na let a stavění. Klub dokonce vypsal soutěž o napsání a zveřejnění nejlepších článků o holubech. A tak i v roce 1940 se konala  Národní výstava holubů, v roce 1941 pořádal pak Český  klub pěstitelů  holubů v Praze společně výstavu s kluby českého staváka a pražských rejdičů, v roce l942 byla pak uspořádána Svazová výstava holubů, kde bylo vystaveno 468 českých staváků ve 25 varietách. Ale právě v oněch válečných letech postihla chov staváků nová móda. Platný vzorník připouštěl tehdy největší délku staváka 42 cm, ale dávala se přednost jedincům ještě větším s dlouhými šavlovitými křídly. Proti tomu se sice ozvaly i varovné hlasy a obavy o nebezpečí zhoršení letu. Dr. Hladík uveřejnil článek o velikosti českého staváka, J. Volejník o velikosti křídel a ocasních per českých staváků, K. Hoření článek „Český stavák a jeho stavění“ a Vojtěch Mrštík pod názvem „Jak zdokonalovati stavění českých staváků“. V roce 1943 se opět konala v Praze výstava holubů, kde bylo podle V. Mrštíka vystaveno  nejvíce dlouhokřídlých, šavlovitých staváků černých sedlatých.

            Otázkou ohrožení stavění se zabývala dokonce v dubnu 1944 valná hromada Sdružení svazových soudců, která přijala v bodě 4.toto usnesení:

            „Zasílat svazu návrhy, jak ověřovat let českých staváků. Tyto se předají zvláštní komisi odborníků. Později bude svolán sjezd chovatelů českých staváků, na němž se usnese  konečné řešení.“

            Avšak ke splnění tohoto usnesení a vyřešení tak závažného problému již nedošlo. Přišel rok 1945 a sním i nové nadšení do další práce. Nejdůležitější bylo to, že český stavák nejenom válečnou katastrofu přežil, ale že dokonce jeho chovatelé nastupovali do nového poválečného období s velkým elánem vybojovat pro něj jemu odpovídající místo na slunci.

            Na Moravě se ustavila první pobočka klubu českého staváka. Vojtěch Mrštík vydal svou monografii „Český stavák“, která se stala jednotným vodítkem pro chov na dlouhá další léta. Od března 1946 začal vycházet odborný časopis „Chovatel“. Situaci a velké nadšení nejlépe charakterizuje to, že v listopadu 1946 se uskutečnila první poválečná celostátní výstava holubů v Praze, kam bylo přihlášeno přes sedm tisíc holubů, ale pro nedostatek výstavních prostor mohlo zde být vystaveno jen 2.500 kusů

            Počátkem roku 1947 bylo přikročeno k přepracování vzorníku českého staváka, kde se ve větší míře soustředila pozornost na kvalitu barev a lesku. Chov českého staváka tak dostal nový směr. Měl na výstavách oslňovat barevností peří. Další zájem na  zdokonalování letu se vytrácel. Nový vzorník byl pak vydán v roce 1949.

            V listopadu 1947 uspořádaly Český klub pěstitelů holubů v Praze, Klub pěstitelů českého staváka a Spolek pěstitelů holubů v Ďáblicích společně Zemskou výstavu holubů v Praze, kde bylo vystaveno 573 českých staváků jednotlivě a 7 voliér. V roce 1948 se konala v rámci Slovanské zemědělské výstavy v Praze v květnu výstava holubů s účastí 316 staváků jednotlivě a 5 voliér. Téhož roku v prosinci uspořádal Čs. svaz spolků holubářských Národní výstavu holubů v Praze, kde bylo vystaveno 799 českých staváků jednotlivě a 15 voliér. V roce 1949 byla pak uspořádána Jubilejní výstava českých staváků za spoluúčasti brněnských voláčů. Výstavu obeslalo 100 chovatelů českých staváků a to 483 jednotlivými exempláři a 14-ti obsazenými voliérami.

            Jak patrno, zájem se v těchto letech začal soustřeďovat stále více na obesílání velkých výstav, kde se mezi ostatními výrazně prosazovaly chovy některých jednotlivců s tak zvanými moderními lesky, a to především u černé a červené barvy, z nichž se čerpala krev do většiny ostatních chovů. Takovouto příbuzenskou plemenitbou tak pomalu docházelo k degeneraci a zhoršoval se zdravotní stav chovů, což se začalo nepříznivě projevovat i na celkovém tělesném typu českých staváků. Upadal zájem o málo chované variety a zanedbával se úplně požadavek zdokonalování letu.

            Nový vzorník českého staváka vydaný klubem v červenci 1949 tento stav jen potvrdil. Vyzdvihl dokonalost sytosti barev a lesků jako nejdůležitější ozdobu českého staváka, zatímco u ostatních jakostních kriterií nebylo provedeno mnoho změn. Největší přípustná délka se sice vrátila na dřívějších 40 cm, ale stavění se již přestalo hodnotit vůbec.

            Tento duch ovládl chov českého staváka po řadu dalších let. Členové klubu se uzavřeli do užšího kruhu na slovo vzatých odborníků, kteří se scházeli v Praze - Dejvicích v restauraci na Hadovce „U Špačků“, kde se vedly zajímavé debaty o stavácích, o vývoji barev a lesku peří černých a červených staváků a provádělo se i praktické hodnocení přinesených holubů. Speciální výstavy se sice nekonaly, ale obvykle ke konci září bývaly pořádány přehlídky českých staváků na terasách této zahradní restaurace, kde bylo vystavováno kolem dvě stě holubů. Konané schůze i přehlídky se těšily značnému zájmu tehdejších členů klubu a pamětníci těchto dob rádi na ně a na přátelskou družnost dlouho vzpomínají. Situaci však komplikovala nejednota v tom, že část členů klubu zůstala organizována v Jednotě chovatelů drobného hospodářského zvířectva a část přešla do tvořícího se Ústředního čs. družstva ZVEREX.

            V roce 1951 se konal v Praze výstavní holubářský trh pořádaný holubářským střediskem družstva ZVEREX, kde bylo vystaveno 594 českých staváků jednotlivě a k tomu 6 voliér. Na přehlídce „U Špačků“ v tom roce bylo vystaveno 235 staváků od 55 vystavovatelů. V časopise Chovatel vyšel velmi kritický článek od Zítka, kde napsal, že stavák létá jako vrána a že zanedlouho se stanou naši staváci malými pávy. Přesto se ještě ve stejném duchu konala Celostátní výstava holubů v roce 1953, kde bylo vystaveno 657 českých staváků jednotlivě a další v 8 voliérách.

            K určitému obratu ve vývoji prakticky začalo docházet až od roku 1956. Tehdy na stránkách časopisu přední chovatelé Josef  Škopek a Ing. T. Sousedík začali znovu obracet pozornost na málo chované variety českého staváka a zdůraznili nutnost regenerace penížků. Bylo dosaženo toho, že se opět uskutečnila speciální výběrová výstava českých staváků, kde 81 chovatelů vystavilo 435 exemlářů různých variet. Touto výstavou vlastně skončila idyla přehlídek „U Špačků“ a byla zahájena nová éra chovu českého staváka opět na širší základně.    Speciální výstavy se začaly  již pořádat pravidelně každý rok a postupně se staly překrásnými celostátními přehlídkami chovatelských výsledků za uplynulou sezónu, každoročním setkáním předních chovatelů českých staváků spojenou s výměnou názorů, zkušeností i chovného materiálu. Na takovéto speciální výstavě bylo již v roce 1958 vystaveno 800 českých staváků, což bylo poprvé více než na 1. speciálce v roce 1929. 0 rok později v časopise Rádce apeloval již zase J. Opálecký na to, aby byla českému staváku zachována jeho nejdůležitější vlastnost - stavění. Připomínky ke stavění se pak začaly objevovat na stránkách časopisů i v následujících létech. Diskuse na toto téma se vedly i na školení členů klubu. Proti vznášené kritice se dokonce klub ohrožoval, ale ve skutečnosti neudělal nic pro zlepšení stavu. Ve vzorníku z roku 1964 sice Jindřich Voráček asi ze setrvačnosti opakoval požadavek stavění, jakožto základní vlastnosti českého staváka, ale v praxi nebyl na to brán žádný zřetel.

            Avšak zájem o českého staváka a jeho regeneraci mezi chovateli stále stoupal. Dokladem toho byly právě speciální výstavy. V roce 1961 na speciálce v Praze - Řepích bylo již vystaveno 1 200 staváků dokonce od 180 vystavovatelů. V roce 1964 na jubilejní výstavě v Praze na Výstavišti již vystavovalo 234 vystavovatelů 1 514 českých staváků. Při této příležitosti se konal i přátelský večer ke zhodnocení výstavy a eventuálnímu určení dalšího směru prošlechťování českých staváků. V obdobném rozsahu byly pak pořádány speciální výstavy i v dalších letech a dokonce v roce 1967 bylo vystaveno na této výstavě 1 723 staváků jednotlivě a 4 voliéry celkově od 238 vystavovatelů.

            Nebývalý rozsah speciálních výstav a rostoucí počet vystavovatelů napomáhal tomu, že se na každoroční speciálce setkávala více jak polovina v klubu organizovaných chovatelů, kteří tak měli možnost si ujednocovat své názory na další chov. To mělo rozhodující vliv na zkvalitňování jednotlivých variet českého staváka včetně variet málo chovaných. Posuzovatelé na výstavách byli stále více nuceni brát zřetel na názory chovatelů specialistů.

            Konečně v roce 1971 se členové klubu chovatelů holubů českých staváků na závěr svého odborného školení usnesli, že budou v dalším prošlechťování českého staváka se hlavně zaměřovat na typ a sjednocování velikosti ve všech varietách i barvách. Byl to zajisté veliký a nesnadný úkol. Zřejmé bylo, že nebude stačit řídit tento nový chovatelský směr a organizovat jeho uskutečňování pouze z Prahy, i když odtud dosud pocházela celá řada starších zkušených a obětavých funkcionářů klubu. Začala se proto připravovat nová epocha organizační přestavby klubu - zřizování oblastních poboček.

            A tak již v říjnu 1973 se uskutečnila v Solčanech na Slovensku ustavující schůze pobočky klubu chovatelů českých staváků na Slovensku. Následně byly další oblastní pobočky postupně ustaveny v Písku, v Lounech, v Hradci Králové, v Ostravě, v Prostějově, v Plzni a nakonec 16. 12. 1978 i v Praze. Tím se v klubu začalo pracovat na mnohem širší základně. Prostřednictvím oblastních poboček se hlásilo do klubu stále větší množství nových členů. Klub sdružoval již na pět set chovatelů českých staváků a stal se největším speciálním klubem v rámci celého československého holubářství.

            V tu dobu řídil aktivně organizační a odbornou chovatelskou práci v klubu zvolený hlavní výbor v čele s předsedou V. Kohoutem složený z nejobětavějších členů různých oblastních poboček. Byli to především F. Popelka, R. Šípek, Ing. T. Sousedík a S. Vokrouhlík z Prahy, M. Novák z Rakovníka, O. Řepa z Břízy, D. Matějka z OStravy a další, ale zároveň i první předsedové oblastních poboček J. Hlávka z Mělníka, M. Pileček z Písku, J. Hauser z Plzně, H. Pařízek z Rybniště, J. Volejník z Lovčic, Jar. Škrkánek z Doloplaz a Š. Jurčo z Bratislavy.

            Úzská spolupráce oblastních poboček s hlavním výborem Klubu přinášela své ovoce. Každoročně se už konaly nejen celostátní speciální výstavy, ale kromě toho pravidelně pořádaly oblastní pobočky klubu své velmi pěkné oblastní speciální výstavy českých staváků v Písku, v Hradci Králové, ve Vyškově, v Lednici, v Lounech, ve Stránčicích i jinde. Oblastní pobočky se mimo to rovněž zúčastňovaly svými speciálními expozicemi i řady jiných výstav. Chovatelé českých staváků již pravidelně s úspěchem obesílali národní výstavy holubů konané v Brně i mezinárodní výstavy holubů Intertau, kde získali řadu ocenění.

            Zkvalitňování chovu českého staváka začaly ·účinně napomáhat i pořádané soutěže na celostátních speciálních výstavách. V rámci Memoriálu Karla Krále soutěží vystavené pětičlenné kolekce o pořadí chovů dané variety a kolekce málo chovaných variet v Memoriálu Františka Hudce o umístění v celkovém pořadí. Od roku 1979 byla organizována i celková soutěž mezi oblastními pobočkami, která později dostala název Memoriál Františka Sochůrka, který se významnou měrou zasloužil o organizaci oblastních poboček. V prvém roce zvítězila v této soutěži Středočeská pobočka Praha, v letech 1980 a 1981 to byla Jihočeská oblastní pobočka Písek a pak v řadě dalších let vždy Západočeská oblastní pobočka Plzeň.

            Takto organizované celostátní speciální výstavy měly mezi chovateli českých staváků stále větší a větší ohlas. V některých letech bylo na nich vystavováno téměř dva tisíce staváků ve více než 40 varietách. Při výstavách se začaly pořádat burzy pro prodej a nákup chovného materiálu. V průběhu každé celostátní speciálky byla uspořádána slavnostní členská schůze klubu, kde se zhodnotila úroveň výstavy, byly vyhodnoceny soutěže a předány putovní poháry a čestné ceny a zároveň byl nastíněn další postup pro prošlechťování českého staváka.

            Na podporu vyšlechtění nových variet a jejich zdokonalování byla zavedena ještě i soutěž v novošlechtění pod názvem Memoriál Vojtěcha Mrštíka. Úspěšně se začal rozšiřovat zejména chov žemláků a staváků bělopruhých všech barev. Objevili se na výstavách i nové variety, a to především staváci sedlatí stříbřití, sedlatí modří kapratí a žlutí kapratí a ojediněle i bílí se žlutými pruhy. Pozitivní úlohu ve sjednocování názorů členů klubu měl uspořádaný celoklubový seminář o červené barvě českých staváků a hlavně klubový zpravodaj, který vycházel pravidelně dvakrát za rok a dostával ho každý člen klubu domů.

            V této činorodé atmosféře oslavil v roce 1984 klub 60.výročí svého založení. Dá se říci, že mimořádná aktivita členů klubu přivedla opět chov českého staváka na čelné místo v českém holubářství. Začal se výrazně zlepšovat celkový typ, volatost, postava a dokonce byl i kladen patřičný důraz na ušlechtilost tvaru hlavy. Dříve dosažená krása barev a lesků zůstala rovněž zachována. Nejzasloužilejší členové klubu byli jmenováni jeho čestnými členy. Byli to především J. Frank, R. Šípek, V. Kočárník, A. Fořt, F. Mejdrech a po nich řada dalších.                      Pozoruhodné na tom bylo, že těchto úspěchů bylo dosaženo v době, kdy se celkové podmínky pro chov holubů a zejména českých staváků začaly značně zhoršovat. To vedlo dokonce k tomu, že řada chovatelů byla nucena mít své staváky zavřeny ve voliérách. To se nutně projevilo nepříznivě nejen na zdravotním stavu takto chovaných holubů a na jejich reprodukci, ale především došlo u českých staváků k vážnému ohrožení jejich nejzákladnější vlastnosti, kterou má být charakteristický let se stavěním.

            A tak jestliže jsme chtěli za této situace zachovat naše české staváky i pro příští generace chovatelů, nezbývalo nám nic jiného, než se vrátit až na samý počátek ke směrnici k chovu danou nám, jako odkaz našich předchůdců při založení klubu v roce 1924 a docenit ustanovení tehdy přijatého řádu v oblasti letu českého staváka. Uvědomit si, co jsme ve skutečnosti zůstali po celá desetiletí dlužni tomuto odkazu. Přejít od pouhých přání, omílání frází při přednáškách a v psaní článků, ke praktické činnosti. Byli jsme si vědomi toho, že jde o úkol, na který klub i při svých dosažených úspěších nikdy po celou dobu svého trvání nestačil.

            Avšak důležité bylo to, že otázka letu a stavění v povědomí chovatelů českých staváků nikdy nezapadla. Šlo jen o to si přiznat, že jsme v chovu českého staváka teprve na poloviční cestě, neboť jsme po dlouhá léta nedocenili a opomíjeli to hlavní.

            Ke zlepšení tohoto stavu vyhlásil klub v roce 1984 soutěž v letu českých staváků o získání titulu „Elitní chov“. Byly schváleny a zveřejněny podmínky vyhlášení soutěže, kriteria dokonalosti stavění a orlování a byla ustavena soutěžní komise pro zdokonalování letu, která podle schválených podmínek boduje výkony holubů ve stavění a orlování a uděluje čestné tituly za splnění stanovených limitů. A tak bylo dosaženo toho, že český stavák má opět znovu prokazovat svou kvalitu i mimo výstavní klece.

            Avšak i přes dokonalou přípravu se tato soutěž v uplynulém desetiletí rozvíjela velmi pomalu. Zato dosažené výsledky  jsou velmi radostné. První elitní chovy v letu byly uznány u černých sedlatých Karla Beka z Pátku a Zdeňka Beka z Choťánek. V roce 1986 získal pak rovněž titul Elitní chov na černé sedlaté Jiří Maček z Velkého Valtinova a jeho syn Jiří Maček na černé bělokosé. V roce 1988 byl úspěšně otestován v letu chov černých plamínků v západních Čechách a v roce 1990 chov modrých sedlatých kapratých a dva chovy modrých sedlatých na jižní Moravě. V roce 199l byl titul Elitní chov udělen na černé bělokosé Zdeňku Bekovi mladšímu z Choťánek. O testování soutěžního letu jsou pořizovány nejen písemné doklady soutěžní komise, ale zároveň i videozáznamy pro poučení dalších zájemců z řad chovatelů českého staváka, které  jsou příležitostně promítány na schůzích.

            Soutěž objektivně prokázala, že tento náš holub dosud svůj charakteristický způsob letu neztratil a má předpoklady pro jeho další zdokonalování. Avšak je nutné tuto skutečnost v praxi prokázat i u ostatních variet.

            U příležitosti 70. výročí trvání Klubu chovatelů holubů českých staváků stojí před jeho členy velmi náročný úkol. Odčinit v průběhu dalších desetiletí zděděné hříchy z minulosti a začít, tak jako to ukládá jedna z podmínek chovatelského řádu z roku 1924, vyřazovat z chovu sebekrásnější holuby, pakliže vadně létají a nikdy nestaví, neboť se nemohou do budoucna za české staváky považovat. Proto je nutné rozvojem soutěže o elitní chovy získávat další zkušenosti pro zdokonalování letu a dokázat, že náš český stavák všech rozmanitých překrásných variet se může opravdu honosit tímto společným pojmenováním, protože dokonale staví a orluje tak jako žádný jiný holub nikde jinde na světě. Bude proto ctí a nehynoucí zásluhou chovatelů dalších variet českého staváka prokázat u nich, že skutečně dodnes patří mezi tuto elitu holubičí říše.

            Popřejme si navzájem i těm, co přijdou po nás, hodně úspěchů v plnění těch vysněných překrásných chovatelských záměrů pro nehynoucí krásu a dokonalost letu českého staváka. Nechť veselé bušení křídel českých staváků nad našimi domovy a jejich orlování a stavění věčně připomíná neocenitelné zásluhy všech generací chovatelů tohoto našeho vskutku národního plemene.

Ing. Vlastimil Kohout

1994

 

 

                          Existující a připravené rázy českého staváka

 

  1. Sedlatí             modří, modří kapratí, černí, červení, žlutí, „stříbřití“   6

  2. Celobarevní        černí, červení, žlutí, šedohnědí, bílí                       5

  3. Lysí                modří, černí, červení, žlutí, šedohnědí, stříbřití (plši),  8

                         modří kapratí, modří mramorovaní

  4. Plamínci           modří, černí, červení, žlutí, stříbřití                    5

  5. Bělohrotí         modří, modří kapratí, černí, červení, žlutí               5

  6. Bělopruzí         modří, černí, červení, žlutí, šedohnědí, izabeloví        6

  7. Bělopruzí lysí    modří, černí, červení, žlutí, šedohnědí                    5

  8. Bílý barevnopruzí   černí, červení, žlutí                                     3

  9. Tygři tmaví         modří, černí, červení, žlutí                             4

10. Tygři světlí         modří, černí, červení, žlutí                              4

11. Tygři běloštítní    modří, černí, červení, žlutí                               4

12. Pruhoví         modří černopruzí, stříbřití hnědopruzí (plši), žlutopruzí

                     (žemláci), červenopruzí                                         4

13. Mramorovaní   modří (grizzly, šimli), červení, žlutí                           3

14. Kapratí         modří (penížci), stříbřití (plši), červení, žlutí, šedohnědí    5

15. Plamínci barevnoocasí   modří, černí, červení, žlutí                           4

16. Bílý barevnoocasí       modří, černí, červení, žlutí                            4

17. Bezpruzí      modří, stříbřití (plši), žlutě plaví (žemláci)                     3

18. Dominantní    červení, žlutí                                                     2

19. Hnědá pigmentace   hnědí, khaki, hnědí kapratí                              3

20. Šupinatí štítníci     černí, červení, žlutí,                                      3

21. Indigo             andaluzská barva                                             1

                                               Celkem…………………………………………………… 87

 

            Řada uvedených rázů je ve stadiu novošlechtění a některé rázy jsou uvedené jako perspektivní pro nejbližší budoucnost a stávající genofond zemského chovu tyto rázy umožňuje.

pc130291.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Text sestavil a upravil Ing. Karel Havrda – Praha 2004

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Text sestavil a upravil Ing. Karel Havrda – Praha 2004